Rozhovor s básníkem M. Malým

Interview s tvůrcem literárního destruktivismu M. Malým

Po několika měsících usilovného shánění, přemlouvání a několika nerealizovaných setkáních se nám podařilo sejít se s předním českým básníkem, tvůrcem literárního destruktivismu, rodákem z jihočeského Myšence Miloslavem Malým…

Je o Vás všeobecně známo, že Vaše cesta k literatuře nebyla jednoduchá… Jak jste se k psaní poezie vůbec dostal?

Nedokáži Vám odpovědět, zda-li byla moje cesta k psaní jednoduchá či složitá. Určitě však mohu s klidným srdcem říci, že byla velmi klikatá a tudíž i pomalá. To ovšem není jistě nic příliš výjimečného. Nikdy jsem se příliš dobře neučil. Po dokončení základní školy jsem se musel rozhodnout, co dál. Vzhledem k mému prospěchu jsem neměl příliš na výběr. Tak jsem se vyučil malířem pokojů. Po škole jsem byl dlouhou dobu nezaměstnaný a měl spoustu času přemýšlet. V té době jsem se začal zajímat o literaturu a pokoušel se psát první vlastní věci. Následně se mi podařilo najít si práci. Nejdříve jsem pracoval v pekárně, potom na pile, v technických službách atd. Dnes dělám v masokombinátu…

Takže je pravda, že si stále musíte přivydělávat jako „wapkař“ v masokombinátu?

Ano, přesně tak. Jednak mě k tomu nutí má neutěšená finanční situace, jednak je to asi nejlepší způsob, jak být v každodenním kontaktu s „obyčejnými“ lidmi. A pro autora nemůže být nic lepšího, než mít možnost čerpat své náměty ze skutečného, reálného života. Pokud můžete takto pozorovat život, zjistíte, že je daleko absurdnější, než jsou kupříkladu Ionescova dramata. Když se na chodníku zaposloucháte do rozhovoru dvou manželů s malým dítětem, tak zjistíte, že jejich rozhovor postrádá jakoukoli logiku. Mnohdy se jedná o tři do sebe vpletené dialogy či monology. Manžel něco vypráví, manželka se ho ptá, jestli byl konečně koupit ty truhlíky na kytky, manžel mluví dál, manželka se naklání k dítěti a něco mu říká, dítě se ptá tatínka: „Kdy už budeme doma?”, tatínek odpovídá a maminka se ptá manžela, jak bylo v práci a tak dále a tak dále. Přidejte k tomu domácí prostředí, zapnutou televizi a… absurdnější rozhovor těžko vymyslíte.

Když jste přes den v práci, znamená to, že své básně píšete převážně v noci?

Nevím jestli slovo psát je právě to, které by nejpřesněji vystihovalo moji práci. Moje básně jsou výsledkem momentální inspirace, nesnažím se jazyk nepřirozeně ohýbat, tak jak to dělala většina básníků přede mnou, snažím se zachytit určitý okamžik, určitou – většinou velmi prostou, triviální – myšlenku. Když se kupříkladu žena vrací z práce domů, nemyslí přitom na Kanta, ale na to, co nakoupí do ledničky. Otázka dneška nezní: „Být či nebýt?”, ale „Co si dám k večeři?”

Ale abych se vrátil k Vaší otázce. Ano, básně vymýšlím převážně večer nebo v noci. Velmi často ve společnosti mých dlouholetých kamarádů. Někdy jen tak vyrazíme na rozvrzaných kolech někam k rybníku, do lesa, nebo třeba na hřbitov… Sedneme a inspirace se sama dostaví… a když ne, tak tomu trochu pomůžeme nějakým tím vínkem, rumem nebo pivečkem…

V jednom rozhovoru, který jste před časem poskytnul, jste řekl, že si raději přečtete Karla Maye, než Williama Shakespeara. Je to pravda?

Ano. Přestože to jistě řadu lidí asi velmi překvapí, musím říci, že tomu tak skutečně je. Přestože Williama Shakespeara považuji za jednoho z nejlepších dramatiků a básníků všech dob, někdy prostě raději sáhnu po nenáročné četbě a nechám se unášet jednoduchým romantickým příběhem o Indiánech. Asi je stále ještě ve mně ten malý kluk z před mnoha let…

Co je pravdy na tom, že jste velkým obdivovatelem americké kinematografie konce 80. a 90. let?

Opět Vás asi překvapím, když řeknu, že americké filmy z této doby mám nejraději. Vím, že většina lidí, kteří se kolem filmu pohybují – ať už to jsou sami filmaři, kritici, nebo někteří diváci – tyto filmy odsuzují. Domnívám se, že celkem neoprávněně. Samozřejmě, že tyto filmy – van dammovky, jak tomu tady říkáme – nedokáží zachytit svět kolem nás, nejsou sto reflektovat to, co se kolem nás děje, v čem žijeme. Na druhé straně se o to ani nepokoušejí. Jsou to prostinké příběhy, které lze vyjádřit jednou či dvěma větami… a přesto je sledují milióny a milióny diváků po celém světě. Tyto filmy totiž řeší jednu ze základních společenských a filozofických otázek? Je člověk ze své povahy zlý nebo dobrý? Americké filmy z 80. a 90. let jsou zásadně vystavěné na bipolárním světě, kde lze přesně identifikovat dobro a zlo. Je až s podivem, že většina diváků, kteří film sledují doma, v kině nebo někde jinde, se vždy ztotožní s kladným charakterem. A přitom ve skutečném světě tomu tak není. Kde se tedy bere ono zlo v lidech? To je otázka, kterou nám pokládají americké filmy a na kterou lze jen těžko najít adekvátní odpověď. Ukazují nám prázdnotu postmoderního způsobu života, kterou nahrazují jakýmsi zjednodušeným heroickým eposem, kdy se jedinec po vzoru Herakla snaží sprovodit ze světa všechno zlo, které lidem škodí…

Svojí první básnickou sbírku, kterou jste napsal, jste nakonec spálil. Proč?

Víte… odpovědět na tuto otázku je pro autora velmi složité. U každého umělce může být motivem ke zničení díla něco jiného. U mě to byla nespokojenost s vlastními výtvory, jejich nedokonalost, mnohdy mladická romantická faleš, kudrlinky, které do opravdové poezie nepatří… Ale nemyslete si, že jsem spálil celou sbírku. To ne! Spálil jsem jen ty básně, které jsem považoval za nehodné – dá-li se to tak říci – pro publikaci. Nepíši básně pro peníze, ale abych ze sebe vydal to nejlepší. A jen takové básně chci, aby se dostali do rukou veřejnosti.

Jaké plány do budoucna máte? Hodláte v blízké době vydat nějakou svoji básnickou sbírku?

V budoucnu bych se rád věnoval jenom a pouze literatuře. To neznamená, že bych chtěl skončit se svojí prací v masokombinátu, – jak již jsem v úvodu řekl, toto místo je pro mě velkým inspiračním zdrojem – ale rád bych se oprostil od finanční závislosti na této práci. A co se týče druhé otázky… Poslední dva roky usilovně pracuji na jedné sbírce, kterou bych měl v blízkých několika měsících dokončit. Co se bude dít poté nevím. Oslovím některá nakladatelství a uvidím, co mi odepíší. Vzhledem k nejednoznačnosti a přes stylistickou jednoduchost i k myšlenkové náročnosti textu se ovšem obávám, že o moji sbírku nebude v tuzemsku příliš velký zájem. Básně píši jak česky, tak francouzsky, takže se je případně pokusím publikovat i ve Francii…

Pavel BestA