Rozhovor s dirigentem Hrůšou nejen o Janáčkově premiéře

Před osmi dny byla Vídeňská státní opera svědkem hned dvou velkých premiér. Jednak zde byla poprvé uvedena Janáčkova opera Věc Makropulos, kterou slavný český skladatel napsal před dlouhými 90 lety. Druhý debut patřil Jakubu Hrůšovi. Mladý český hudebník se zde poprvé představil jako dirigent a ihned si podmanil zdejší náročné publikum. V exkluzivním rozhovoru jsme se ho ptali nejen na dojmy z vídeňského vystoupení, ale i na jeho rituály, oblíbené skladby a jeho plány do budoucna…

V neděli měla ve Vídeňské státní opeře premiéru Janáčkova Věc Makropulos. Jaké to bylo poprvé předstoupit před zdejší publikum jako dirigent?

Samozřejmě velmi napínavé. Pociťoval jsem velkou zodpovědnost, zejména za Janáčkovo dílo, které se zde ve Státní opeře nikdy nehrálo. Vídeňské publikum je navíc známé svými specifickými nároky a rozmary. Sama práce s ansámblem (včetně slavného orchestru) byla po lidské stránce bezproblémová a oboustranně velmi podnětná. Bojoval jsem notně pouze se systémem, ve kterém se zde (nejen) nové produkce chystají. Jeho součástí jsou mnohonásobné a prakticky nekončící výměny členů orchestru během zkoušek. Toto střídání se nedá z pozice hostujícího dirigenta ovlivnit, jakékoli máte jméno. To je vždycky problém – a vzhledem k tomu, jak obtížná Věc Makropulos je (dá se říct, že je to jistě jedna z nejtěžších oper celého existujícího operního repertoáru a velmi nestandardní hraní), to byl občas velký boj o technicky a hudebně skutečně kvalitní zvládnutí materie. Potenciál celého domu je ovšem úžasný a byla to pro mě veliká zkušenost. Přijetí našeho díla při premiéře bylo až odzbrojujícím způsobem nadšené, a stejně tak přijetí mé osoby celým operním domem.

Máte nějaké specifické rituály, které děláte před vystoupením, nebo si na něco podobného nepotrpíte?

Skutečně si na moc věcí nepotrpím. Rád se nechám symbolicky „nakopnout“ nebo „poplivat“, a než vstoupím do „arény“, vnitřně vejdu pozdravem v kontakt s lidmi, které mám rád, hlavně s nejbližšími. Někdy takto i s již nežijícím skladatelem. Představuji si občas, že tam sedí a poslouchá a čeká, jak ho potěšíme.

V minulosti jste dirigoval i jiné Janáčkovy opery. Práci na té nynější jste ale nedávno označil za zřejmě vůbec nejsložitější. Čím to bylo dané?

Jednoduše technickými a hudebními nároky té partitury. Je ze všech Janáčkových oper nejméně „schůdná“, zejména pro ty, kdo eventuálně nemají s Janáčkovou mluvou hluboké zkušenosti – a tací se mezi těmi, koho vedete, vždycky najdou, obzvlášť v zahraničí. Zdá se mi, že toto dílo skladatel komponoval velmi živelně. Zanechal tak mnohé věci poměrně nedořešené. A jak pro hlasy, tak pro nástroje psal mezním způsobem – doslova napínal možnosti všech zúčastněných k nejzazším mezím proveditelnosti. Nesnadná je v tomto díle rovněž dynamická balanc mezi jevištěm a orchestřištěm. A konečně v porovnání s ostatními Janáčkovými operami je v Makropulos nezměrné množství konverzace, rychle „odříkávaného“ textu, což je strašně náročné zejména pro ty, kdo nemluví česky.

Jak se Vám dosud spolupracuje s režisérem Peterem Steinem a představitelkou hlavní role Laurou Aikinovou? 

Velmi dobře. Peter Stein je matador mezi německými režiséry, o němž se bez nadsázky píše v učebnicích o divadle 20. století. Přitom přistupoval k dílu s pietou a úctou a své spolupracovníky, mezi kterými je dirigent (v tomto případě o generace mladší) jistě na předním místě, bral jako skutečné umělecké partnery. Pro mě byla spolupráce s ním velmi obohacující a oba doufáme, že se ještě znova umělecky potkáme. Laura Aikin byla od začátku znamenitě připravená a práce s ní byla jedna radost. Je báječné, když můžete spolupracovat s tak inteligentní a pracovitou dámou, jíž není žádné úsilí příliš namáhavé a která je skutečným tvůrcem, hudebnicí, která nikdy nesklouzne do osvětí rutiny. Janáčka zpívala poprvé (poprvé dělala ostatně českou operu vůbec!), a vyrovnala se s ním výtečně.

Věc Makropulos měla ve Vídeňské státní opeře premiéru až 89 let po svém prvním uvedení. Čím si vysvětlujete, že trvalo tak dlouho, než se zde na ni dostalo?

To je ožehavá otázka. Zřejmě někdejším konzervatismem vídeňského divadelního publika, zejména ve Státní opeře. Je úžasné, že se v poslední době Janáček stal pravidelnou součástí jejího repertoáru.

Za svůj výkon jste si od kritiků vysloužil veskrze kladné hodnocení. Jak sám jste s nedělním účinkováním spokojený?

Neřekl bych veskrze, ale kladná hodnocení drtivě převládala, což mě samozřejmě potěšilo, byť kritiky vnímám toliko jako dodatečné impulzy k umělecké práci. Ne vždy je to, co v nich čteme, podnětné. Některé ohlasy byly ovšem tentokrát velmi zajímavé. Osobně jsem spokojený zejména s tím, jak bylo přijato Janáčkovo dílo – v ansámblu a orchestru a u nadšeného publika. Uspělo na plné čáře – a tím se naplnila naše hlavní mise. V detailech, kterými se měří kvalita umělecké interpretace v hlubší rovině, budeme mít vždycky na čem pracovat, co vylepšovat. V tomto smyslu nemohu být spokojený nikdy – a je to tak dobře.

Janáčkova hudba Vás provází po celou sezonu. V listopadu jste si odbyl s Tarasem Bulbou premiéru v Royal Concertgebouw Orchestra. V Glyndebourne budete dirigovat Příhody lišky Bystroušky. Je to jen shoda okolností, nebo máte takové „janáčkovské“ období?

Shodou okolností bych to rozhodně nenazval, i když jsem o takové „janáčkovské období“ nijak specificky neusiloval. Janáčka miluji, rád ho zařazuji do svých programů a těší mě, když mu vymáhám velké úspěchy, jež si plně zaslouží. Práce na jeho operách je pak obzvlášť obohacující. Je to jeden z nejúžasnějších skladatelů všech dob, v rámci 20. století pak zcela na špičce, a co se týká originality a hloubky jeho hudebních výpovědí, nemá mnoho konkurence. Pro specifika jeho hudebního jazyka je ovšem třeba neustále zapalovat.

Vím, že je to vždy velmi složité říci, ale jaké Janáčkovo dílo je Vám osobně nejbližší a proč?

V operní rovině určitě Její pastorkyňa, pro její emocionalitu, jíž nedokážu nikdy odolat, v symfonické Taras Bulba, rapsodie, v níž prožívám doslova každý jediný tón a jíž vděčím za mnoho nekrásnějších zážitků na pódiu a mnoho umělecké výhně, a v komornější, intimnější oblasti asi klavírní cyklus Po zarostlém chodníčku, mimo jiné i proto, že jsem jej mohl opakovaně prožívat prakticky jako mladý klavírista. Kdybych byl hráčem na smyčcový nástroj, horoval bych tu jistě pro Janáčkovy smyčcové kvartety. Nesmím ale zapomenout na jeho úchvatné fejetony! To je pro mě naprosto neodolatelná poezie, která nemá obdoby.

Skvělí operní pěvci, instrumentalisté i dirigenti v tuzemsku bezesporu vyrůstají. Co ale skladatelé? Rodí se u nás nějaký nový Janáček?

Nového Janáčka nevidím, ale takový se již nenarodí. Skladatelé jsou, a to i velmi zajímaví. Nemají to lehké – a my to zase nemíváme lehké s nimi. Tak to bylo, je a bude vždy.

Když se blíží ten konec roku, nedá mi to nezeptat se, zda si budete dávat nějaká předsevzetí, potažmo, jaká budou?

Ano, vždycky si dávám předsevzetí – a začasté na nich ztroskotávám (jako asi do určité míry každý). A pro ten druhý aspekt věci si je radši nechám pro sebe. V obecné rovině bych byl šťasten, kdybych rostl, po všech stránkách. Život je jedna velká změna, ve které není snadné obstát. Ale ať to odlehčím: pokud se mi podaří trochu zdravější životosprávy (a to i v duchovním/duševním smyslu), budu velice rád.

Pavel BestA