Rozhovor s Evou Vrbkovou o hraní, šití i Shakespearovi

Poprvé na sebe výrazněji upozornila v roce 2004, kdy byla za roli Nastasji Filipovny ve hře Kníže Myškin je idiot nominována na cenu Alfréda Radoka. Od té doby ztvárnila řadu nezapomenutelných divadelních i filmových rolí. Excelovala coby Eržika v Baladě pro banditu, blýskla se jako Živa v Radúzovi a Mahuleně a uhranula ve dvojroli Hippolyty a Titanie v rámci Shakespearovských slavností. V roce 2012 byla navíc nominována na Českého lva za roli Ivy ve filmu Rodina je základ státu. Řeč je o Evě Vrbkové, mnohostranně nadané umělkyni, která se kromě herectví stíhá ještě věnovat zpěvu, šití šatů a skládání muzikálů. Náš rozhovor se točil kolem jejích nelehkých hereckých začátků, účinkování v Huse na provázku, hledání vysněné postavy i plánů do budoucna…

1) Vaše cesta k divadlu nebyla úplně nejpřímější. Vyučila jste se krejčovou a nějaký čas jste se tak i živila. Co Vám dala tato zkušenost? Jestli se nepletu, tak na předávání cen Českého lva jste si sama vymyslela a ušila šaty…

Mně šití přišlo vždycky hodně praktické pro ženu. Vlastně jsem ani moc neváhala a možností taky moc nebylo, prodavačka jsem být nechtěla. Krejčovina je úžasné řemeslo, bohužel dost upadá, neb dobrých krejčích ubývá a mladí se tohle moc učit nechtějí. Ušité sako od krejčího, které přesně sedne v ramenou oproti koupenému, to je fakt velký rozdíl. Dodneška koukám na muže, jestli jim sedí, nebo ne. Moc mě to bavilo a na vůni páry a tu atmosféru v dílně nezapomenu. Teď jsem si koupila dva šicí stroje, takže jsem konečně zase začala po delší době šít. Na lvy a na udílení cen České kritiky, jsem si šaty sama ušila. Je to takový bonus, že si je na takové akce mohu ušít a nemusím prosit návrhářku. Jen se občas radím s kolegyní kvůli střihu, stříhat mi nikdy moc nešlo… Šití chce taky velkou trpělivost, preciznost a klid v rukách. A to se vždycky hodí trénovat.

2) Nakonec Vás ale zlákala prkna znamenající svět. V jednom článku jsem se dočetl, že za zásadní považujete setkání s režisérkou Evou Tálskou. Proč? Čím bylo tak osudové?

Ona uměla v každém najít jeho nejzajímavější barvu. Nebylo to tak, že něco hrajete, předvádíte, ale je to prostě kus vás, se kterým se nejlépe ztotožňujete. Navíc díky téhle její citlivosti jsem se dostala na Provázek, protože řekla tenkrát režisérovi Ivu Krobotovi, že jestli hledá Viktorku, tak ji najde v tehdejším Studiu Dům, kde jsem pod jejím vedením hrála. A Ivoš Krobot mi dal šanci a uspěla jsem. Je to výjimečná režisérka, myslím, že kdyby chtěla, je z ní druhý Robert Wilson. Nikdy nesklouzla do povrchnosti. To jak cítí obrazy a atmosféry situací, až to otřásá vaší duší, je obdivuhodné.

3) Po působení v divadelní škole Studio Dům jste zakotvila v Huse na provázku, kde jste ztvárnila řadu nezapomenutelných rolí. Která Vám přirostla nejvíce k srdci?

Hodně myslím na Nastasju Filipovnu, tam jsem potřebovala nejvíce se s sebou pohnout a posunout se i v pohledu na sebe, kým vlastně ještě taky můžu být. Já myslím, že ty role mi k tomu dávají úžasnou možnost tohle zjišťovat. A ordinérní Nastasja mi dala dost zabrat a hodně jsem se zezačátku styděla. To nemohlo být žádné ťunťání pod vousy. Musela jsem řvát, aby mě bylo všude plno. To mě na tom herectví právě nejvíc baví, otevírat ty schránečky různých barev, které vypadají, že jsou zamčené. A nesmím také opomenout Eržiku v Baladě pro banditu, kterou miluju a hraji doteď.

4) Husa na provázku „vychovala“ pro české divadlo již několikátou generaci skvělých herců. Čím to, že právě tady dělaly své první krůčky budoucí výrazné herecké osobnosti? Je divadlo něčím výjimečné oproti ostatním tuzemským scénám? 

Pokud vás učí výrazná osobnost, jako je Tálská, Scherhaufer, Pospíšil, Morávek, Ambrová, tak nejde být jejich vášní k divadlu nedotčen. Možná, když o tom tak přemýšlím, tak je všechny spojuje právě ta velká vášeň k tomu vyprávět příběhy a ještě vše divadelně povýšit a stylizovat. Dát tomu všemu punc té dané osobnosti, zveřejnit jejich názor. Na některých současných scénách se hraje tak, hlavně aby to bylo pravdivé, ale Provázek chtěl víc. Chtěl s lidmi pohnout, nenechat je v klidu, pracovat s tělem, používat pohybové výrazové prostředky, Scherhaufer nás vždy učil, že každou situaci je potřeba dobře vypointovat. Neexistovalo, aby herec neuměl žonglovat, vrhat nožem a třeba i chodit po laně. Tohle všechno se mi občas dost hodí. Chození po laně mi v Praze tak chybělo, že jsem si nechala do sklepa sestrojit třímetrové lanko na trénink. Na Provázku nikdy neexistovalo, dělat věci napůl a díky té drezůře jsou herci dobře připraveni a pak také obsazováni.

5) Nyní Vás diváci mohou vidět v Národním a Švandově divadle a také v Divadle Komedie, kde momentálně hrajete v pěti představeních. Nejnověji v Komedii účinkujete ve hře nazvané ZLOČINY.ŽENY.DOC. V té ztvárňujete vězeňkyni odsouzenou za vraždu. Jak těžké bylo vcítit se do této role?

Důležité je vědět, že odsouzené se specializují na vraždy mužů. Představit si to nebyl problém, neb v sobě nacházím občas jisté předpoklady k tomuto činu. Těžké pro mne bylo sedět a celou roli vlastně zahrát minimalisticky. To je právě ten opak od Provázku, kde jsem zvyklá máchat rukama, nohama a tady jsem tohle měla zakázané. Režisér Ondra Mataj, chtěl po mně, abych se prostě co nejméně hýbala a vše šlo co nejvíc zevnitř. To byla pro mě makačka. Musela jsem se pořád brzdit, aby mi nevylítla ruka, brada a abych se celou dobu vlastně utlumovala. To představení mám moc ráda a hrozně se před ním bojím, protože tam mám asi deset stránek textu. Jinak Onřeje Mataje považuju za jednoho z nejtalentovanějších režisérů, kterého jsem v poslední době potkala.

6) Divadlo Komedie se momentálně nachází ve svízelné finanční situaci. Město totiž ansámblu na začátku roku neudělilo víceletý grant. Odráží se tento nepříznivý stav nějak na náladě v souboru? Jak dopadá na Vás osobně? 

V souboru určitě, já si ale říkám, že mně ani grantová komise, ani nikdo, nebo něco jiného, nezabrání v tom, abych dělala něco, co miluju. Jo naštěstí hraju ve třech dalších divadlech, někdy točím, taky jsem dopsala muzikál a tomu teď hodně věřím. Jestli za nějakým svým projektem teď stojím, tak to je tenhle. Jen ho budu teď potřebovat prodat, s tím zatím nemám žádnou zkušenost, ale cestu snad najdu.

7) V létě jste se v rámci divadelního festivalu Shakespearovské slavnosti opět divákům představila v inscenaci Sen noci svatojánské. Jak jste se k dvojroli Hippolyty a Titanie dostala? 

Dostala jsem se k ní díky Vandě Hybnerové, která potřebovala kvůli svým závazkům záskok. Pracovat se Skutrama jsem si moc přála a já jsem moc ráda, že jsem se mohla potkat s Davidem Prachařem, Hankou Vágnerovou, Zuzkou Stavnou i Martinem Písaříkem a všema tanečníkama, kteří tam tančí. Je to fajn parta!

8) Představení patří v rámci Letních shakespearovských slavností k těm nejoblíbenějším. Čím si to vysvětlujete? A co pro Vás znamená hrát v „Shakespearovi“?

Já myslím, že by to mohlo být tím, že to všechny účinkující tak moc baví. Skutři hodně hercům nechávají prostor k tomu, aby si postavu vytvořili sami a to je vždy od režiséra velmi chytré, protože to se pak hraje jinak, nějak veseleji a více s chutí. A to publikum samozřejmě vnímá a je tím pádem více vtaženo do hry. Já Shakespeara hraju moc ráda, pro mě monology Titánie a závěrečný monolog Kateřiny ve Zkrocení zlé ženy, jsou jedny z nejkrásnějších. Je v nich tolik citu a předvídavosti. Shakespeare je prostě génius.

9) S ruskými filmaři jste nedávno natáčela seriál ze 14. století. Co v něm hrajete a o čem bude? A propos, jde o Vaši první zahraniční filmařskou zkušenost?

Mohu jen prozradit, že jde o seriál s názvem Sophia Paleologa a jde o prostředí této historické postavy. Já jsem dostala týden dopředu text v italštině, drtila jsem se ho každý den a den před natáčením mi ho změnili a já dostala do ucha naslouchátko s překladatelkou. To byl docela šok. Moc mě to ale hrát v italštině bavilo, netušila jsem, že mě to bude tak moc bavit. Já jak dělám muziku, tak nemám problém si tu melodii cizí řeči naposlouchat. Bylo to moc dobrodružné natáčení, včetně kulis, komparzu, vypadalo to jak americký velkofilm. Takové práce by mohlo být klidně víc. Zahraniční natáčení to bylo první a také první historický film, to jsem si vždycky přála.

10) Ačkoliv Vás lidé zatím znají především jako herečku, jste také zpěvačkou a skladatelkou. To jsou časově dosti náročná zaměstnání. Jak všechny tyto profese stíháte zvládat?

Když zrovna nic nezkouším, nebo se nudím, tak skládám. Nebo mě napadne písnička v tramvaji /či v šalině/ a já ji pak doma nahraju. Chci taky udělat nový klip, mám už v hlavě příběh. Baví mě, když je práce rozmanitější. Teď jsem v Komedii chystala velký koncert, kam jsem pozvala své kamarády a to bylo teda parádní si udělat takový večer a mít možnost být i autor koncepce celého večera.

11) Zhruba před měsícem poprvé na prknech Západočeského divadla Cheb zazněla Vámi zkomponovaná muzika k představení Stařec, moře a dívka. Před dvěma lety jste složila doprovod k představení Cry Baby Cry, v němž také hrajete. Chcete se scénické hudbě věnovat i v budoucnu, nebo šlo jen o příležitostné práce? 

Já bych teď nejraději dělala muziku k nějakému filmu. To je teď moje touha. Baví mě se naladit na lidi, situace, atmosféru a podpořit ji melodií. A myslím, že mi to i docela jde. Lenka Wimmerová si vybrala mé tři písničky do svého filmu Kozy léčí, takže jsem to už i trochu ochutnala, ale chtěla bych toho taky více.

12) Spolu s Vaší kamarádkou Hedvikou Vertelmanovou máte rozepsaný muzikál. Kdy ho plánujete dokončit a o čem bude?  

O čem bude je ještě tajné, v tuto chvíli je ale muzikál už hotový a budeme hledat oporu a podporu nějaké produkce. Já tomu moc věřím a myslím, že kdo ho bude chtít produkovat, tak neprohloupí.

13) Máte nějakou vysněnou postavu, kterou byste si chtěla v životě zahrát? A v jaké roli byste se měla divákům nejnověji představit?

Budu dělat na Nové scéně Malého prince, kde budu hrát Královnu noci. Sice v knize ta postava není, ale pan režisér Morávek ji tam hezky připsal. Vysněnou roli… já bych si teď ráda zahrála ve filmu nějakou vášnivou, divokou ženu, hledající, co v jejím životě smysl má a co už ne. Tedy zralou ženu, tak trochu ve svém světě a zvláštní.

Pavel BestA