Rozhovor s Kateřinou Tučkovou o knize Fabrika

Kniha Fabrika je publikace k výstavě „Brno – moravský Manchester. 250 let metropole textilního průmyslu“. Kateřina Tučková tímto originálním způsobem obohatila a prohloubila zážitek návštěvníků Moravské galerie.

Založili Lužánky, Denisovy sady nebo budovu Uměleckoprůmyslového muzea. Zanechali za sebou slavné vily, ulice a parky. Ve své době prosluli po celém světě. Přesto se na textilní barony moravského Manchesteru rodinu Offermannových už téměř zapomnělo. Kniha mapuje průmyslový rozvoj v brněnských továrnách na textil i samotnou brněnskou historii od poloviny 18. století až k dnešku. Autorka navíc připravila scénář pro desetidílnou rozhlasovou adaptaci na stanici Český rozhlas Brno, kterou si mohou posluchači naladit každou sobotu od 18:00. Propojení knihy a výstavy inicioval ředitel Moravské galerie Jan Press a proces vzniku výstavy je v knize Fabrika také zachycen.

Oproti předchozím knihám jste se tentokrát dostala podstatně hlouběji do historie. Co Vás při bádání překvapovalo a co bylo nesnadné?

Především orientovat se ve starých tiscích, které byly většinou psány německy a kurentem. Naštěstí ale v minulých letech vyšla řada studií o brněnském průmyslu, takže jsem měla na co navazovat. Asi tisíckrát jsem ocenila olbřímí encyklopedii o brněnských podnikatelích od pana Bohumíra Smutného z MZA – ta mi velmi pomohla.

Kniha se čte jedním dechem. Kolik času Vám zabrala celková příprava?

Nejdelší čas si vyžádalo pátrání, to trvalo více než půl roku. Pak už se mi psalo dobře, snad proto, že jsem psala o sobě blízkém prostředí.

Unikátní nápad vydání beletristického textu v přímé návaznosti na výstavu totožného obsahu se osvědčil. Plánujete další podobný projekt/spolupráci?

Na výstavních projektech spolupracuji běžně, ostatně živím se jako kurátorka. Ale napsat k němu takto pojatou publikaci je něco obzvláštního. Jsem moc ráda, že mi to ředitel Moravské galerie, Jan Press, nabídl. Byla jsem nadšená nejen tématem (protože jsem brněnská patriotka), ale i jeho nápadem rozšířit expozici i k návštěvníkovi domů – pomocí příběhu, který si z výstavy odnese. Ale rozhodně to nelze dělat ke každé výstavě, šlo skutečně o velmi časově náročnou práci.

Kdo a co Vás při psaní nejvíce ovlivňuje? Mnoho spisovatelů se lépe soustředí v noci, jaký je Váš biorytmus psaní?

Všechny podklady jsem musela sbírat v normální pracovní dny, kdy mají otevřeno archivy a knihovny. Často u toho přímo píšu – třeba když čekám na expedici nových materiálů. A dokončuji vždy v jednom zátahu, mám nejradši nerušené dlení v příběhu během osmi nebo desetihodinovek v tichu pracovny.

Mluvila jste i s osobně zainteresovanými pamětníky ve Vídni? Jak vznik této knihy hodnotí oni?

S těmi jsem nemluvila, ale čerpala jsem z rozhovorů a hlavně diplomky slečny Světlany Šulové, která o nich v devadesátých letech napsala magisterskou práci pro brněnský Ústav historie na Filozofické fakultě. Ta se s vídeňskou větví Offermannových setkala a řadu věcí, které mi osobně vyprávěla, jsem také v knize zaznamenala.

Jak hodnotíte realizaci výstavy Brno – moravský Manchester? Podílela jste se i na jejím vzniku? Sama se kurátorstvím zabýváte…

Ano, ale v tomto případě je kurátorkou výstavy vedoucí sbírky textilu Moravské galerie Andrea Březinová a její spolupracovník, historik a archivář Tomáš Zapletal. Já jsem se musela soustředit na knihu, a i tak nás blížící se termín výstavy všechny skutečně prohnal.

Čím si vykládáte změnu původního obsahu slova „cajk“ (levnější vlnařská tkanina) do dnešního významu (platí, ok, jasně, dobře)?

Také jsem se nad tím pozastavila, protože to znám z běžné mluvy Brňanů. Ale spíš si myslím, že to vychází z nějakého německého výrazu – zkuste se radši zeptat lingvisty.

Je pro Vás v současné materiální době něčím zajímavá otázka soukromého majetku?

Kolikrát jsem se teď procházela Brnem a přemýšlela nad osudy výrobních budov i honosných vil, které po sobě brněnští textilní (i jiní) průmyslníci zanechali. Hlavně nad tím, kolik z nich považujeme za veřejný majetek, a přitom je tu nechali postavit z vlastních prostředků a pro soukromé účely skuteční, pracovití lidé. Naposledy jsem se nad tím zamýšlela v souvislosti s vilou Stiassny, která se, krásně rekonstruovaná, právě zpřístupňuje veřejnosti. A přitom potomci původních majitelů stále žijí. Vnučka poslední obyvatelky této vily, dcery podnikatelů a investorů vily Susan, dokonce o své babičce a jejím osudu spjatém s Brnem píše blog.

Je poloha vydavatelství Host náhoda? Nebo znamení osudu?

Nejdříve mi sídlo nakladatelství v bývalé textilní továrně Kemce jako zajímavá náhoda připadalo, ale postupem času jsem zjišťovala, že jde o úplně typický případ. V přestavěných prostorách bývalých fabrik nebo jejich správních budov dnes sídlí množství firem v prstenci kolem centra. Víc než tuto skutečnost teď vnímám vztyčený prst osudu, který upozorňuje, že mnohé z takových budov se pro další účely nevyužily – patří k nim třeba nejkřiklavější příklady Vlněny a Mosilany. Je škoda, že jsme je nechali zchátrat do katastrofálního stavu, když přitom jejich poloha v těsné blízkosti Brna vyzývala k nějakému rozumnému využití. Namísto toho se město stále roztahuje a vznikají developerská, občas poloobsazená, místa bez jakéhokoliv kouzla. Škoda, že jsme se nepoučili z toho, jak se do života znovu uvádějí brownfields v zahraničí.

Jaroslava Šimáková