Rozhovor s mrtvým F. Vláčilem

Interview s legendou české kinematografie

Geniální československý režisér, rodák z Českého Těšína, tvůrce dvaadvaceti filmů, František Vláčil o protibožských náladách, o svém nejslavnějším filmu Markétě Lazarové a o současné české kinematografii.

Naší redakci se před nedávnem poštěstilo pořídit rozhovor s několik let mrtvým předním českým režisérem Františkem Vláčilem. Naše první otázka samozřejmě směřovala k Markétě Lazarové.

Markéta Lazarová byla vždy považována za nezfilmovatelný námět a Vladislav Vančura za neadaptovatelného spisovatele. Jak jste se Vy konkrétně k Markétě vůbec dostal?

Markétu jsem zbožňoval již jako středoškolský student. Tenkrát, když jsem se s ní seznámil, jsem samozřejmě neuvažoval o tom, že bych ji mohl někdy zfilmovat. S tím nápadem za mnou přišel František Pavlíček, když jsem pracoval na Holubici. Čím víc jsem se ale do celé věci ponořoval, tím víc jsem zjišťoval, že to není k natočení. Pak jsem to vzdal. Stalo se však, že za mnou přišli Zbyněk Brynych a A. J. Liehm, kteří se sami chtěli pokusit Markétu natočit. Protože jsem měl námět zaregistrovaný ve své tvůrčí skupině, ptali se mne, zda vůbec hodlám pokračovat. Pod tímto impulsem jsem došel k pochybnostem, není-li omyl ve mě, že to neumím natočit. No a čas od času člověk dostane takové ty protibožské nálady, nálady vesnických frajerů, co se šprajcují, aby zdolali nemožné. Scénář, který mě František Pavlíček předložil, byl příliš pietní. Začal jsem celou věc dělat méně na základě Markéty Lazarové a víc na základě jejích myšlenkových impulsů a také Obrazů z dějin národa českého. Ty mají skladbu symfonické básně a já jsem také film v celkové skladbě jako hudební záležitost stavěl; když jsem nevěděl, jak dál.

Markéta Lazarová je dnes po více jak čyřiceti letech od doby, co byla natočena, stále považována za nejlepší československý film…

Musím říci, že jem od Markéty očekával víc. Bohužel však šlo o látku, jejíž výsledek byl v přímé souvislosti s vynaloženými financemi. Nemohl jsem už natočit královské obrazy, které pokládám za velmi důležité, byť si kritika myslí opak. Post scriptum si však člověk uvědomuje, že ani stávající film by si netroufli jinde realizovat. Američané točí kolikrát větší projekty. A jejich lidé jsou velmi inteligentní. Vím například, že tvůrci, kteří realizovali Kleopatru, věděli velmi dobře, co je kumšt. Přesto však do filmu zamontovali scény, o nichž věděli, že nejvíc potáhnou diváky. Musí takřka vždy nechat padnout určitou uměleckou etiku, aby z filmu měli finanční efekt. Koncepce našeho státu byla v té době částečně jiná.

Ještě za života jste se několikrát vyjádřil v tom smyslu, že Markétu Lazarovou považujete za nedokončenou…

Máte pravdu. V Markétě měly být zobrazeny tři světy. Lapka Kozlík – to je pohanství, způsobem života i organizací rodiny, přestože nosí kříž. Lazar se přimkl ke křesťanskému pánubohu, ale už s ním začíná i kupčit. A pak tu měl být třetí svět – prostředí královského dvora, plné vášní, intrik, ale i noblesní duchovní kultury.
Svým rozsahem byla Vančurova Markéta Lazarová k nezvládnutí. Předloha rozhodně nebyla slabší než jiné látky – právě naopak. Filmová Markéta stála na tom, že uprostřed nastupujícího křesťanského řádu ještě přežívají ostrůvky, reprezentované Kozlíkovým rodem, v nichž dohasíná pohanství. Mimo jiné vyprávěla i o tom, že každý odcházející řád bere s sebou i některé dobré vlastnosti, které dříve lidi spojovaly nebo morálně povyšovaly. Snad je v tom trocha nostalgie, ale každý nový řád nutně zničí i ty dobré hodnoty, které existovaly. Konflikt, který je ve filmu zobrazený, je ale jenom dvourozměrný: zůstává na sporu mezi dvěma rody sousedů, na rustikálních konfliktech těchto dvou rodin. Proto považuji Markétu Lazarovou za neúplnou. Schází tam třetí, řekněme intelektuální rovina, která měla být, jak jsem již řekl, zastoupena královským dvorem, sporem mezi králem a kralevicem. Bohužel dva rozsáhlé a nákladné královské obrazy nebyly natočeny.

Říká se o Vás, že jste režisér – výtvarník? Je to pravda?

S tím mým výtvarnictvím je to asi takhle… Začal jsem studovat na uměleckoprůmyslové škole, ale včas jsem pochopil, že nejsem a nebudu Picasso. Odjel jsem do Brna, zapsal se na dějiny umění a estetiku a přivydělával si jako fázař v kresleném filmu. Příležitostně, nikdy jsem to nemínil jako profesi. Pak převedli kreslený film do Prahy a mne s ním. Když jsem později musel na vojenské cvičení, šoupli mě k armádnímu filmu a teprve tam to začalo doopravdy. Takže jsem vlastně amatér. Jediný barrandovský režisér, který neprošel asistenturou… Brynych pracoval u Weisse, Helge u Krejčíka a Polák u Kadéra… ani filmovou školou. Ocitl jsem se v tom řemesle rovnýma nohama. V armádě jsem dělal odborné, výcvikové filmy. Prvním snímkem trochu jiného druhu byla Skleněná oblaka, o letcích. Z výcvikových filmů jsem to prostředí znal, takže to bylo snadnější. Jenže Vy jste se ptal na mé výtvarnictví… Film je převážně vizuální záležitost. I když malířství a grafika jsou jiné, jde přece i tady převážně o kompozici, řazení obrazů, film prostě musí aplikovat spoustu výtvarných principů. To, jak je postava komponována na obraze, určuje například její místo v dramatické situaci. Navíc, proti třeba závěsnému obrazu, přistupuje kinetická stránka věci. Ideální je vždycky… jak bych to řekl… nu, obraz má proti literatuře tu velkou výhodu, že je obecně sdělný. Není ho třeba překládat. Takže ideální by bylo dělat film tak, aby se nemusel ani přemlouvat, ani titulkovat. To je pořád k té mé výtvarné výchově a k tomu, jak to dělám. Jinak ovšem mé filmy na téhle výtvarné výchově nikdy přímo nestály, vždycky tu hrálo roli slovo, které mne ovšem zajímá spíš jako jedna ze složek celkové zvukově výtvarné koncepce a ne prostě jen jako nositel děje…

Historický realismus ve vašich filmech mnohdy hraničí až s naturalismem…

To je pořád dokola. Mně šlo o dobové postavy, které žily, myslely, jednaly a cítily v určitém věku. Na rozdíl od výpravných filmů, u nichž mám vždycky dojem, že se většina peněz vynaložila na kostýmy, navíc ne vždy odpovídající době. Takže pak jde spíš o filmy výpravné než historické. Pokusil jsem se naopak vynaložit peníze na vyjádření doby takovým způsobem, aby se divák skutečně mohl propadnout zpátky o určitý počet staletí. Hlavní problém byl analyzovat, vmyslet se do myšlení tehdejších lidí, které nepochybně bylo jiné než myšlení lidí dnešních. Vyjádřit ducha doby se stejnou intenzitou, s jakou se točí současné dokumenty. Je to dost obtížné a člověk to vždycky trochu odskáče. Při práci na Markétě jsem ani tak nestudoval historii, kterou jsem znal, jako jsem si spíš hledal materiály, obrazové či literární, o určitých skupinách lidí, žijících dodnes na úrovni středověku nebo dokonce doby kamenné: o zaostalých australských kmenech v buši, o některých skupinách brazilských. Tady jsem pak nacházel analogie se světem lidí, o nichž jsem vyprávěl a kteří kdysi žili u nás. Šlo mi zejména o jisté sociologické momenty, způsob používání nástrojů apod., ale našly se i analogie, které mi pomohly vyjádřit dobu: jak si třeba současní primitivové přizpůsobují křesťanství ke svému obrazu. Z toho hlediska byl pro mne zajímavý kdysi velice známý Camusův film Černý Orfeus. Právě některými pohledy na sekty, jež si stavějí oltáře, na nichž najdeme Pannu Marii a spolu s ní spoustu jiných obětin a symbolů, takže ten křesťanský oltář vyhlíží nakonec jako pohanské obětiště. Známá věc: integrace křesťanských mýtů a liturgie do primitivních náboženství a naopak. Také jsem přišel na to, že i když se svět těch lidí zdá v mnohém nesmírně krutý, je mentalita někdejšího člověka naopak mnohem méně rafinovaná než mentalita člověka dnešního. Ze všech těchto pohledů a zkušeností jsem pak vytvářel ten dávný svět. Jinak je doba, v níž se Markéta Lazarová odehrává, pro nás, jak historikové říkají, němá. Existuje totiž velice málo ověřených zpráv o mentalitě a životě lidí ve dvanáctém století. Bude Vás možná zajímat, že jsem měl při práci na Markétě a na Údolí včel historické poradce, kteří po zhlédnutí obou filmů nakonec tvrdili, že se podařilo vyjádřit velice přesně dobu. Aniž ji přitom lze jakkoli doložit. To všechno stojí nejen spoustu námahy, ale i peněz. Každá maličkost, hřebíkem počínaje, se musí pro film vyrobit. Většinu rekvizit, nářadí, zbraní atd. jsem nechal vyrábět ne moderními prostředky, ale tak, jak byly pravděpodobně vyráběny ve své době. Přitom jsme přišli na několik zajímavých věcí. Jak si třeba lidé tenkrát pořizovali zásoby jídla. Sůl nebyla nebo byla drahá, takže nakládat maso do soli… Oni je prostě nasekali či rozemleli, obalili sádlem, a takto vzniklé koule dávali na suchá, větraná místa. Docent Mencel mi řekl, že ještě přednedávnem narazil na podobný způsob na východním Slovensku. Ptal jsem se ho, je-li to chutné. Prý ano. A nezapáchá to? Příšerně, ale aspoň se tolik nezkonzumuje.

A co říkáte současnému českému filmu?

U lidí, kteří se nejvíce podíleli na zlepšení stavu české či ještě československé kinematografie, pozoruji trend ke komerčnímu filmu. Úsilí dosáhnout co největšího počtu diváků. To je samo o sobě dobré. Ale vždycky to v sobě skrývá nebezpečí ústupků, nejen uměleckých, ale i ve výběru látky, v míře angažovanosti a podobně. Někdy se samozřejmě podaří dílo, jež uspokojí umělecky autora i nejširší diváckou obec. Ale to bývají spíš výjimky. Těžko mohu mluvit za jiné. Přemýšlet za druhé. Už nějakou dobu stojím jaksi stranou filmového dění, chodím málo do kina, mizerně znám nejen světovou, ale i současnou českou kinematografii. Jen svoje tři lásky znám pořádně: Buñuela, Bergmana a Bressona. V současné situaci Vám o tom, co bude dál, mnoho neřeknu. Ale kdo Vám poví víc?

Pavel Besta ml.

Použitá literatura:

Kulturní tvorba, 1968, č. 9, s. 4. Rozhovor s Františkem Vláčilem.
Rozhovor Evy Struskové s Františkem Vláčilem. Film a doba 43, 1997, č. 4, s. 167-176.
Filmové a televizní noviny 1969, č. 14-15, s. 1, 8. Rozhovor s Františkem Vláčilem.