Rozhovor s Robertem Vanem

Černobílý portrét barvitého života

Světoznámý fotograf se slovenskými kořeny, maďarskými rodiči a americkým pasem Robert Vano v interview o nahatých klucích z přelomu století, o černobílých fotografiích a o věčné platině…

Naší redakci se před nedávnem poštěstilo pořídit rozhovor s předním českým fotografem Robertem Vanem. Naše první otázka samozřejmě směřovala k jeho uměleckým počátkům.

Spolupracoval jste s věhlasnými fotografy jako byl Horst P. Horst, Marco Glaviano, Fallai, Nadír nebo Malerbi. Jak Vás tato spolupráce ovlivnila?

Můžu říci, že jsem měl to štěstí učit se od těch nejlepších… Tato spolupráce mě ovlivňuje dodnes, dodalo mi to inspiraci na celý život… vidím věci ne tak jak jsou, ale jaké by měli být.

Vzhledem k tomu, že jste řadu let pobýval ve Spojených státech, můžete jistě lépe než kdo jiný říci, zdali existuje nějaký podstatný rozdíl v pojímání umění v Evropě a v USA?

Podstatný rozdíl v pojímání umění je asi jenom ve městech… v Americe je to New York a v Evropě zase Paříž. Ale když se člověk snaží dělat krásné věci, tak tam velký rozdíl není; krásné věci jsou všude krásné. Ať je to v USA, v Evropě, nebo v Timbuktu…

Nemýlím-li se, tak jste se narodil v Nových Zámcích. Byl jste se po svém návratu do Čech podívat na své rodiště? Jak moc se za ty roky, co jste byl za oceánem, Česko a Slovensko změnilo?

No nevím, jestli mohu mluvit o tom, jak se za tu dobu, co jsem byl pryč, Česko a Slovensko změnilo. Dvacet pět let je dlouhá doba. Kromě mého rodného města jsem před emigrací vlastně nikde moc nebyl. V Nových Zámcích se změnilo všechno… všude jsou samé paneláky… krásné barokní město a mé vzpomínky na dětství byly nadobro vymazány… Škoda.

Kdysi jste prohlásil, že fotíte jen mladé kluky od osmnácti do dvaadvaceti let. Je to pravda?

Ano, je pravda, že fotím jenom mladé kluky. Každý z nás má jiné téma. Většinou lidé fotí staré lidi, holky a rajčata… já fotím mladé kluky…

V jednom rozhovoru jste se přiznal, že byste byl rád, kdyby Vaše fotografie jednou visely v Centre Pompidou, nebo Guggenheimově či Metropolitním muzeu. Vedle koho byste chtěl, aby byly Vaše práce vystavené?

No nejradši bych byl, kdybych mohl mít jednu místnost sám pro sebe, jenom já sám… když už bych si mohl vybírat…

Je o Vás známo, že rád fotíte mužské akty. Neuvažoval jste někdy o tom, že byste vyfotil sám sebe nahého?

Nikdy jsem neuvažoval o tom, že bych fotil sám sebe. Jsem moc vybíravý. Kdybych fotil sám sebe, tak už bych mohl fotit každého a všechno. A všechno není nic… Člověk si musí vybrat jedno téma, aby byl viditelný. Navíc nejsem vůbec to co fotím… mladý, vysoký a vysportovaný…

Prý jste svého času dostal nabídku vyfotografovat Václava Havla, ale nakonec z toho z časových důvodů sešlo. Jakého českého politika byste nejraději svým fotoaparátem zvěčnil?

Nemám žádný zájem fotit politiky. Ani jednoho!… Václava Havla jsem měl chuť fotit kvůli jeho charizmatu a kvůli tomu, čeho dosáhnul. Ne protože byl prezidentem…

Řada fotografů včetně Vás dává dodnes přednost černobílé fotografii? Proč? V čem spočívá její kouzlo?

Když jsem začal fotku vnímat, tak u nás barevných fotografií moc nebylo. Tak jsem si to asi takhle zakódoval. Kromě toho umím černobílé fotky sám zpracovat. Nikdy bych se nemohl chlubit barevnou fotkou, kterou bych dal vyhotovit ve fotolaborce… a takové ty fotky vytisknuté v tiskárně… když se na ně podívám, tak se z toho můžu poblít. Pro mě je to tak hrozné, jako kupovat pizzu v supermarketu.

Jak moc se od sebe liší práce na komerční a umělecké fotografii? Může být komerční fotka zároveň umělecká?

Šťastný je ten, jehož fotky koupí firma pro reklamu, fotky, které si fotograf vyhotovil sám pro sebe a pak se to někomu líbilo. Osobně jsem párkrát to štěstí měl. Ano, myslím si, že reklamní fotka může být i umělecká.

Vaši expozici ve výstavní síni Mánes navštívilo přes 18 000 návštěvníků. To je na české poměry hodně. Jak jste byl s výstavou spokojený Vy sám?

S výstavou v Mánesu jsem byl moc spokojený. Říká se, že lidé už na výstavy moc nechodí… no já tomu moc nevěřím. Asi záleží na tom, kdo vystavuje… moje výstava o tom svědčí…

Přestože jste mediálně známý především díky svým vyzývavým mužským aktům, kritika Vás naopak často chválí za Vaše zátiší a zasněné pohledy na město. Není to paradoxní?

Že mě kritika chválí i pro jiné věci, než jenom pro nahý kluk, to znamená, že kritici mají dobrý vkus. Já přistupuji ke všemu co fotím, jako bych fotil nahý kluky… tedy s láskou… jináč nefotím. Každý z nás má určitě rád i něco jiného, než pořád dělá. Pro mě jsou to holky, zátiší a krajinky. Nedělám je hodně. Asi proto jsou o to vzácnější…

Platinové fotografie vydrží neporušené několik tisíc let. Myslíte si, že Vaše práce vydrží takovou dobu udivovat diváky i po umělecké stránce?

Doufám, že vydrží. Když už nic jiného, tak jako dokument o tom, jak krásní byli kluci na přelomu 21. století.

Pavel BestA