Rozhovor s vítězem soutěže Stavby z vlnité lepenky

Ondřej Zavadil je mladý talentovaný student střední školy stavební. Od útlého věku kreslí, rád navrhuje, tvoří modely a překonává své hranice. Cílevědomost a vytrvalost mu nechybí, stejně tak si však zachovává skromnost a pokorný přístup ke všemu, na čem pracuje. Letos v červnu vyhrál devátý ročník celostátní architektonické soutěže Stavby z vlnité lepenky.

Jak tě vůbec napadlo přihlásit se?

Musím se přiznat, že prvotní nápad přihlásit se nebyl můj, ale mého spolužáka. Ten se chtěl totiž této soutěže účastnit už od začátku. Aby v tom nebyl sám, rozhodl jsem se, že to zkusím taky a půjdu do toho s ním. Původně jsme měli být skupina, ale nakonec jsme se dohodli, že budeme hrát každý sám za sebe. To, jak rychle jsem propadl celé soutěži, překvapilo i mne samotného. Od té doby jsem se zatím účastnil každého dalšího ročníku.

Takže ses účastnil této soutěže vícekrát?

Ano, už třikrát.

S jakými projekty ses prezentoval?

Každý rok vybírají pořadatelé soutěže jiné téma, kterého se jako účastníci musíme držet. Na vypracování modelu dostáváme zhruba dva měsíce. Poprvé jsem se zapojil v roce 2013. Zadání se jmenovalo Mosty v mém okolí. Úkolem tedy bylo postavit z lepenky jakýkoliv most – ať už existující, nebo vymyšlený. Já jsem dal přednost vlastní tvorbě. Rozhodl jsem se pro lokalitu ve Valašském Meziříčí. Navrhl jsem most, který vede prostředkem města přes řeku Bečvu. Nutností byly konzultace se statikem, jestli by vůbec bylo možné celou myšlenku zrealizovat a jak nejlépe. Vzhledem k tomu, že to bylo poprvé, co jsem se účastnil soutěže tohoto formátu, neměl jsem ještě tolik zkušeností nejen s modelováním, ale i se samotným materiálem. Také mi dlouho trvalo, než jsem projekt pořádně propracoval. Nejspíš proto jsem nad tímto návrhem strávil asi nejvíce času. Tehdy jsem vyhrál druhé místo ve školním kole. To je sice úspěch, ale do dalšího kola postupuje jen nejlepší model a to ten můj nebyl. Dost mě to tehdy mrzelo. Velice kladné odezvy okolí mě však přesvědčily, abych se nevzdával.

Co bylo potom?

Následující rok si pořadatelé vymysleli téma Dům na Marsu. Získal jsem tím naprosto volnou ruku v navrhování. To mě neuvěřitelně bavilo. Především už jsem neměl takový strach jako v předchozím ročníku. Hodně jsem se zabýval tím, jak vypadá Mars ve skutečnosti a podmínkami pro život na této planetě. Součástí přípravy byla kromě sbírání různých materiálů a fotografií i návštěva valašskomeziříčské hvězdárny. S jejím ředitelem Liborem Lenžou jsem se radil o jednotlivých částech projektu, aby v konečném výsledku působil důvěryhodně. Zpočátku mě pan Lenža dost zaskočil, když mi řekl, že je můj návrh nerealizovatelný. Postupným vylepšováním a s využitím materiálů budoucnosti jsem se s jeho pomocí pomalu propracovával k projektu, který už byl lepší. Pomáhal mi i s myšlenkou zásobování či získávání energie na Rudé planetě. Je však důležité zmínit, že můj projekt domu na Marsu není rozhodně uskutečnitelný v dnešní době. Především kvůli použití zatím neexistujících materiálů je to záležitost budoucnosti.

A co téma letošního roku?

To neslo název Technický div České republiky. Trochu mě naštvalo, že se zaměřujeme pouze na stavby Česka. Toužil jsem spíš po architektuře světového měřítka, jako je například Guggenheimovo muzeum od Franka Lloyda Wrighta.

Jak dlouho ti trvalo vybrat tu pravou stavbu?

Ještěd byl prvotní myšlenkou, která mě napadla. Prakticky okamžitě jsem ji ale zavrhl. Představa, že bych měl vytvářet natolik složitý model, byla děsivá. Učitelé mi navrhovali jiné stavby, pro představu třeba elektrárna Dlouhé Stráně. Kromě dominanty na stejnojmenné hoře od Karla Hubáčka mě však žádná jiná stavba nezaujala do takové míry a tak jsem se nakonec rozhodl výzvu přijmout a riskl jsem to.

Jak probíhala příprava celého projektu?

Letos už jsem nechtěl pokračovat v duchu minulých let. Prioritou bylo pořádně udělat přípravu a dát si na ní záležet. Ne dělat všechno na poslední chvíli. Udělal jsem si doma pořádnou pracovnu, abych měl kde tvořit, protože to je základ. Problém byl v tom, že jsem měl pořád spoustu jiných povinností a práce na Ještědu z lepenky se nikam nepohnula. Takhle to bylo naštěstí jen prvních sedm dní. Prvními krůčky můžu nazvat hledání základních informací o Ještědu a jeho rozměrů nebo tisknutí fotografií dostupných z internetu. Uvažoval jsem také nad velikostí celého modelu. Poprvé jsem nevyužil maximální možný rozměr a stavbu udělal o polovinu menší. Výsledkem byla menší a útulnější stavba, ačkoliv později při vyřezávání miniaturních okýnek jsem občas zalitoval.

Co samotná výroba modelu?

S tou jsem začal asi dva týdny po teoretické přípravě. Nejprve jsem začal obyčejným náčrtem, abych měl alespoň zběžnou představu, jak by mohl model vypadat. Nakonec vyšlo najevo, že to nebude tak jednoduché postavit. Musel jsem zapojit i své znalosti z matematiky, hlavně obsahy a objemy. Nejvíce času mi zabral plášť celé stavby a vyřezávání otvorů o velikosti dvou milimetrů.

Kolik času jsi tomu věnoval?

Postupně jsem si to počítal, a i když to úplně přesně samozřejmě nevím, minimálně tři sta padesát hodin celkové práce jsem do toho určitě vložil. To je samozřejmě jen čistá práce na modelu.

Co jsi jako vítěz získal?

Dostal jsem poukázku na dvacet tisíc a mohl jsem si vybrat, co jsem chtěl. Delší dobu jsem chtěl pořádný foťák a tak jsem investoval do něj a do příslušenství. Těch peněz v tomhle ohledu není líto, protože mám dojem, že je to dobrá investice.

Věnuješ se i něčemu jinému kromě modelování?

Vždycky jsem měl spoustu zálib. Převažovaly u mě sportovní aktivity – snowboard, kolo, běhání. To se letos úplně změnilo. Na konci školního roku jsem prodělal úraz při florbale. Dost jsem si poranil koleno a zkazil si tím celé prázdniny. Byl jsem na operaci a musím často chodit k lékařům na kontroly, aby se mi zranění pořádně zahojilo. Teď už chodím na rehabilitace a začínám se pomalu zatěžovat. Jinak nejraději relaxuju na rybách. Je to úžasně uklidňující. Navíc i fotím. Převážně přírodu, živočichy. Od té doby, co jsem se zranil, jsem mnohem opatrnější než kdy dřív. Proto se věnuji spíše klidnějším aktivitám.

Kdy tě začala zajímat architektura a stavby?

Tak nějak odjakživa jsem kreslil a stavěl si domečky. Bavilo mě vymýšlet. Navíc odmala chodím do výtvarných kroužků. Můj taťka pracoval donedávna jako architekt, takže jsem asi i něco zdědil. Když jsem si měl vybrat střední školu, už jsem několik let pomáhal taťkovi s jeho prací.

Jak všechno zvládáš časově skloubit?

Není to zrovna úplně jednoduché. Musím si čas pečlivě rozvrhnout a to se mi vždy nepovede. Občas se stává, že pracuju na úkor spánku. S tím se už snažím skoncovat. Modelování beru jako koníček, takže soutěž z vlnité lepenky pro mě byla zábavou. Ano, vytváření modelu přináší velké množství trablů a bez přesnosti, preciznosti a čistoty to nejde. Je to však velká příležitost, jak člověk získá spoustu cenných zkušeností. Velkou motivací jsou také krásné ceny.

Čeho plánuješ v budoucnu dosáhnout?

Se spolužákem začínáme přemýšlet o společném projektu založit si projekční kancelář. Zaměřovali bychom se na grafiku. Rád dělám tvůrčí práci, on zase počítače a technologii. Navíc když jeden z nás nasadí určité pracovní tempo, ten druhý se mu chce vyrovnat. Tím posouváme vlastní hranice a myslím, že by to mohlo fungovat.

Klára Bečáková