Rushdieho variace na slavné příběhy Tisíce a jedné noci

Indicko-britský spisovatel Salman Rushdie se do dějin literatury zapsal jako autor románů, které v sobě spojují prvky magického realismu a historické fikce. Nyní se čeští čtenáři mohou seznámit i s jeho pohádkami pro děti a dospělé, v nichž se mihne i mistr Jan Hus.

Na pulty českých knihkupectví se zhruba před rokem dostala Rushdieho nedlouhá kniha Luka a Oheň života. Nejde přitom o první autorův výlet do fantazijního světa plného roztodivných postav, všemocných kouzel a neuvěřitelných příběhů jako z Tisíce a jedné noci. Ten podnikl bombajský rodák už v roce 1990, kdy po krátké odmlce způsobené problémy spojenými se Satanskými verši, za něž se na jeho hlavu snesla od ájatolláha Chomejního fatva, vydal novelu Hárún a Moře příběhů. Určená byla jeho nejstaršímu synovi Zafarovi, který se právě dostával do věku, kdy měl začít s četbou dobrodružných knížek. Rushdie se mu proto jednu takovou rozhodl sám napsat.

Vyprávěla o zemi Álifbái, v níž žije věhlasný vypravěč Rašíd Chalífa, jehož jednoho dne připraví smutek o manželku Soráju a ruku v ruce s tím i o jeho jedinečné vypravěčské umění. Zachránit jeho manželství i nadání se nakonec vydává Rašídův syn Hárún, který se na své dobrodružné cestě kouzelným světem setkává s vodním džinem Kdybysem, dudkem Alefem a nepřebernou řádkou dalších prazvláštních bytostí. Na své pouti musí překonat bezpočet překážek, porazit jako správný rek řadu nepřátel i prokázat důvtip, aby se mu podařilo zachránit Oceán příběhů a tím i svého milovaného otce.

Také v právě vydané novele Luka a Oheň života se ocitáme v bájné zemi Álifbái. Rushdie ji opět sepsal pro svého syna, tentokrát však pro druhorozeného Milana, pojmenovaného podle slavného českého spisovatele Kundery, jemuž tak indický literát vzdal nepřímo hold. Ten před pár lety dospěl také do věku, pro který je vyhrazeno to, čemu se souhrnně říká dobrodružná literatura. Vypravěče Rašída Chalífu stejně jako v předcházející knize postihne neštěstí – zničehonic začne postupně upadat do letargie, až jednoho dne usne a hrozí, že už se nikdy neprobere. Nakolik se při konstrukci příběhu nechal Rushdie inspirovat vlastním životem, respektive problémem, s nímž v oněch letech válčil, a sice se svalovými potížemi očních šlach, těžko říci. Jistou roli ale onemocnění pravděpodobně na podobu hlavní zápletky mělo. „Kdybych nepodstoupil operaci, za pár let bych nebyl schopný oči vůbec otevřít,“ nechal se Rushdie slyšet v jednom rozhovoru pro CNN.

Tím, kdo má nyní chorého vypravěče vytrhnout z náruče smrti, je Hárúnův mladší bratr Luka. Společně se svým psem jménem Medvěd a medvědem jménem Pes, aby se to náhodou nepletlo, vyráží na cestu. Do kouzelného světa se dostávají tak trochu náhodou, to když Luka zakopne při vycházení z domu o práh, lehce zavrávorá a udělá úkrok kamsi mimo tuto realitu a najednou se všichni tři ocitnou v kraji, jehož barvy a zvuky jsou sytější, hlasitější a ostřejší, než v tom normálním. Zde se pak záhy setkají s průhledným dvojníkem Rašída Chalífy tajemným Nikdootcem, který jim zpočátku pomáhá na jejich cestě.

 
Celá kniha se vyznačuje orientální mnohomluvností, v tom nejlepším slova smyslu, která je typická v podstatě pro všechna Rushdieho literární díla už od vydání Dětí půlnoci, románu, jenž bombajskému rodákovi přinesl celosvětovou slávu. Z každého jejího odstavce je cítit neodolatelná touha vyprávět příběhy, vrstvit je na sebe, tkát z nich spletitý systém lidských osudů podobný mozaikám na zdech islámských svatostánků. Vzhledem k tomu, že kniha není určena jen dospívajícímu čtenářstvu, pouští se autor s gustem a umem do hry se slovy a významy, prošpikovaná ji řadou narážek na jiná literární a umělecká díla, ať už podobného charakteru jako je kupříkladu Pán prstenů J. R. R. Tolkiena, nebo Baumův Čaroděj ze země Oz, nebo světové beletrie v čele s Orwellovým veleznámým románem 1984.

Jedním z prvních míst, kam dvanáctiletý Luka při své cestě za Ohněm života, který má probudit otce ze stále hlubšího spánku, je totiž Respektorát, jemuž vládnou krysy. V restaurantu, kde se výprava zastaví, aby něco pojedla, narazí i na vyšetřovatele. „Věříš, že dvě a dvě je pět? Věříš, že placatý je tenhle sssvět?“ rozezpívá se ve zjevné narážce na jednu z nejslavnějších pasáží Orwellovy knihy, kdy se O’Brien pustí do výslechu, respektive převýchovy hlavní postavy Winstona Smithe. České čtenáře pak možná pobaví proměna mistra Jana Husa ve vírníka, který se pokouší stáhnout Lukovu loď ke dnu. „Vírníci jsou takové malé, rychlé, nezbedné rybky. Mají na víry svůj názor, a nejvíc je baví vytvářet vlastní,“ vysvětluje Nikdootec členům výpravy. Podobných dvojsmyslů a jazykových přesmyček je přitom v díle bezpočet.

Snad aby Rushdie přiblížil knihu současným teenagerům, je Lukovo putování koncipováno jako počítačová či konzolová hra. Hlavní hrdina tak mačká tlačítka, ukládá si pozice a ztrácí životy. Přílišná doslovnost a snaha kopírovat principy arkádových her ale dílu jednoznačně škodí. Vyprchává z něj tak snová atmosféra a pro nás Evropany také vzdálená a podmanivá vůně Orientu. Novele by mnohem víc slušelo, kdyby ji autor od podobných nánosů oprostil a podobně jako Šeherezáda z Tisíce a jedné noci se soustředil jen na samotný fantaskní a přesto uvěřitelný a symbolický děj. Rushdieho imaginace, schopnost vymýšlet si ty nejroztodivnější postavy, žonglovat se slovy, protkávat knihu intertextuálními odkazy a přesto si stále držet nadhled a sunout příběh směrem k cíli, je obdivuhodná. Ne nadarmo tak novelu někteří zahraniční kritici přirovnali k Ezopovým bajkám, či k již zmíněným pohádkám Tisíce a jedné noci.

Pavel Besta