Svými kontroverzními myšlenkami si proti sobě poštval islámské fanatiky. Za Satanské verše z roku 1988 byl obviněn z rouhačství. Íránský duchovní vůdce dokonce za jeho hlavu vypsal odměnu. Řeč je o spisovateli Salmanu Rushdiem.

Na odlišnost a zároveň podobnost mezi Východem a Západem poukazuje autor nejvíce v posledním románu Čarodějka z Florencie, kde se oba dva světy prolínají. Rushdie se snaží spojit zdánlivě nespojitelné. Hledá stejné prvky ve zcela odlišných světech a prolíná pravdu s fikcí. To když ve svém románu mísí reálné postavy s těmi fiktivními. Zkoumá hranice mezi pravdou a lží nejen skrz své vyprávění, ale i skrz příběhy, které zaznívají z úst postav.

Hlavní hrdina Niccolo Vespucci, který si říká Mogor dell’Amore přichází z Florencie na císařský dvůr v Indii vyprávět svůj příběh o půvabné ženě Karaköz. Okouzlující dívka, kterou zajmou uzbečtí válečníci, se po propuštění dobrovolně vydává se svým únoscem do Florencie. Podle historky tam porodí syna, jímž má údajně být sám Vespucci. Pokud by byla tato legenda pravdivá, pak by Vespucci byl císařovým příbuzným. Svojí odvahou si může získat velkou slávu a oblibu u císaře, nebo také hněv a trest smrti. Nakonec se nestane ani jedno ani druhé. Cizinec si u císaře vyslouží pouze nepatrné výhody. Podobné rozuzlení se v knize objeví na více místech. Rushdie rozhodně nešetří silnými emocemi a nechává své hrdiny v jejich myšlenkách i pocitech dojít až do extrému, který se ale pomalu rozptýlí do ztracena. Stejně tak dopadne žena, kterou císař miluje. Císař, který může mít tolik žen, kolik chce, se proti zaběhnutým pravidlům postaví. Ve své hlavě stvoří neexistující ženu a rozhodne se jí dávat více lásky, než kterékoli královně v jeho harému. Přesto tato velká láska končí v okamžiku, kdy se císař poblouzní do další neživé ženy, a sice ducha mrtvé Karaköz.

Autorův záměr spojovat tolik odlišné světy spočívá v tom, že upozorňuje právě na jejich podobnost. „Prokletím lidského plemene není to, že se tak lišíme, ale že jsme si tolik podobní,“ zazní z úst cizince Vespucciho. Tohoto poznání dojdou také ženy v městečku Síkrí, když jejich řevnivost donutí císaře k neobvyklému kroku. Poslechne radu prostitutky a přikáže všem ženám ve městě, aby jeden den zůstaly nahé. Války mezi ženským pohlavím se tak pod obnaženou pravdou zcela zklidní.

Román Čarodějka z Florencie se nejen tématicky, ale i stylem vyprávění, podobá dávným eposům. Čtenář se tak ponoří do čtení jedné velké „básně“ nabité příběhy a okázalostí ženské krásy, moci panovníka a hrdinských činů. Tato smršť osudových příhod se zklidní až na konci knihy, kdy se císař uzavře ve své mysli s otázkami o životě, o bohu, zlu a dobru, které směřují k jedinému dilematu císaře. Zdali má cizince přijmout za vlastního nebo ne. „Je sama cizost čímsi, co je nutno přijmout jako obrodnou sílu, přinášející jejím stoupencům bohatství a úspěch, nebo v jednotlivci a celé společnosti něco zásadního znehodnocuje, spouští proces rozkladu, který skončí odcizenou, neautentickou smrtí?“ ptá se císař sám sebe.

Hodnocení:

Zatím poslední kniha britského spisovatele indicko – muslimského původu Salmana Rushdieho Čarodějka z Florencie nadchne milovníky poutavých příběhů, které se v románu přelívají z jednoho do druhého. Možná právě proto se čtenář v třistastránkovém románu snadno ztratí. Přesto poutavost, nápaditost a rozmanitost ho vtáhne zpět. Rushdie je po právu nazýván mistrem vyprávění. Skrze okouzlující příběhy sděluje čtenáři poselství o světě, ve kterém žijeme všichni. Ve světě touhy po moci, ve světě lásky, ve světě rozlišných národů a kultur.

Vydavatelství:
Paseka

Rok:
2010

Překlad:
Pavel Dominik

80%

Alžběta Bublanová