Sifon vydal sólovou desku, po které nikdo nevolal

Koncem května se na stránkách Biggboss objevila zpráva se sugestivním titulkem: „Sifon z WWW konečně se sólo deskou.“ Ušklíbl jsem se. Tiskovou zprávu bez jakéhokoliv redakčního zásahu a komentáře na svůj web s podpisem „redakce“ překlopil také Fullmoon. Asi aby bylo jasné, že sólová je opravdu dlouho očekávaná.

Vím, jsem uštěpačný. Nejsem ale fanoušek podobné sugestivní politiky. Víc, než co jiného, mě to totiž nabádá k opatrnosti. Nevím o žádné hlasité poptávce po sólové desce. Snad ze strany Anděrova úzkého okolí. Projekt W.W.W. všehovšudy stojí na dvou výjimečně tvůrčích osobnostech: vedle Anděry alias Sifona ještě na textaři a malíři Lubomírovi Typltovi. Sólové projekty, jako je recenzované album Siphon, nevznikávají na základě vnější poptávky, ale z vnitřních důvodů – kterými mohou být stejně dobře rozpory, jako touha vyzkoušet něco nového. A tím novým pro Sifona pravděpodobně byla výzva vytvořit čistě instrumentální desku.

Klub Neone, v němž bylo album představeno veřejnosti, má vedle svých silných stránek, kterými jsou dramaturgie a navázaná komunita, také dva problémy: interiér a jeho okolí. Uvnitř je dusno, zázemí je minimalistické a zvuk nenadchne. Okolí pro změnu svírá hlučná a odporná magistrála. Díky práci, kterou produkční tým odvádí, to ale, zdá se, návštěvníkům nevadí. Release party přilákala odhadem na tři sta lidí. Sifon již na začátku upozorňoval, že nejde o plnohodnotný koncert, ale o ochutnávku, proto se nemohl nikdo divit, že jeho set trval krátce. Upřímně řečeno, kdybych si CD nekoupil ještě než se Ondřej Anděra dostal za své klávesy, kontroléry, potenciometry a nakousnuté jablko, po půl hodince jeho performance bych koupi, bohužel, velice zvažoval. Těch několik málo silných momentů nevyvážilo masu vzájemně se přeřvávajícího stereotypního hluku, protkanou řezavými vysokými tóny. Zklamání se ale pozvolna rozmělnilo při domácím poslechu, který naštěstí prozradil, že absence dynamiky a nepochopitelný poměr hlasitosti jednotlivých samplů se na release party zkrátka nepovedl a neodpovídal původnímu záměru tvůrce, který zachytil na studiové desce.

Deska je tedy instrumentální. Nejde mi na rozum, proč se v její souvislosti byť jen dotknout škatulky „hip hop,“ jak se pokusil Honza Vedral v recenzi na iDnes.cz. Co do struktury setů, techniky skládání a práce s barvou zvuku nese deska jasný Anděrův podpis. Skladby jsou zasněné, harmonicky příjemně podivné. Mimodobá rytmika sestává z vrstvení banálních paternů. Absentuje výrazná nosná melodie. Jde tedy spíše o koláž bez dominujícího motivu. Zvuková paleta je jako vždy originální – ve smyslu původní – a napovídá, že sestavit ji dalo ohromnou práci. Jednotlivé samply jsou svébytné a vzájemně se netříští. Slyšíme hlubší basové linky, signálové ruchy a pulsy, elektro-akustické samply a výjimečně i různě modulované vokály.

U Anděrovy tvorby je zábavné hádat, jak které zvuky vznikly. Deska Atomová včela byla zvuky přeplněná a dost dobře to nešlo, zde už ale opět fantazii potrápit můžeme. Vzniká v Black Crystal Ghetto brblavý zvuk tak, že autor foukal na lamelku mezi rty, nebo jde o záznam tokajícího tetřeva, o zvuk nějakého mechanismu, nebo snad o syntetický zvuk? Slyšíme hrací skříňky, elektronkové syntetizátory, úhozy o různé druhy materiálů, nahrávky terénních zvuků, vrzání a cinkání? Zazní v Surfing the Sunshine hang, nebo jde o jednu z jeho napodobenin? Akusticky je poslech vážně stimulující. Sifona očividně nepustil motiv zběsilých tónových postupů harmoniky z Tance sekyr, jehož variace s různými nástroji ve skladbách často opakuje (například skladba Coming after You). Stejně tak lze rozpoznat specifickou pozvolnou gradaci, během které periodicky tepe spodní basová linka až skladba vygraduje v kakofonii zvuku, jak známe ze skladby Evropa z Tance sekyr (skladba Spring’s Early Light).

Na albu je dvanáct skladeb, z toho se The Sirens of Summer už objevila na albu Urban Symphony projektu Acuo, The Nera je remix instrumentálního podkladu skladby Pikola a fragmenty Black Crystal Ghetto bylo možno slyšet jako upoutávku na Typltovu výstavu nebo videomappingový projekt Bit, pokud si dobře vzpomínám. Tento přístup, kdy se recykluje stará tvorba, která nevyšla na autorské desce, není výjimkou a nejsem z něj úplně nadšený. Posiluje to dojem, že album vzniklo jako slepenec starých nápadů, které se již nějaký čas povalovaly v šuplíku (což Sifon v rozhovoru pro portál Proti šedi potvrzuje). Mám raději, když autor takové raritní kousky uvolní zdarma, nebo jako bonus a nezabírají tak místo zbrusu novým nápadům. Pokud tím chtěl ale udělat pořádek v jedné etapě svého tvůrčího života, dá se to asi pochopit. Je příjemné, že se Anděra nedrží v rámci jednoho subžánru elektronické hudby. Zazní synthpop, dreampop, prvky ambientu, minimalismu, techna i retro jak od Kocába s Čokem (skvěle Bang Bur). Slyším Kraftwerk (skladba Beehive with a View of Mercury) nebo Lorn (Spring’s Early Light), mladší sestřičku Cyriaka (gradace v The Nera) i Aphexe Twina (The Agony of the Syphons). Jde o putování dobou a subžánry elektronické hudby od poměrně precizního hudebníka v rámci W.W.W. jazyka.

Skladby jsou nicméně hlavně soundtrackového ražení. Působí spíše jako doplněk, podklad pod text, videohru nebo film. Nejsou plně svébytné. Mají fragmentovanou strukturu – což není nutně zlé, ale posiluje to dojem, že nejsou hotové, kompletní. Jednotlivé tracky jsou jakoby bez příběhu, byť jim nelze upřít gradaci. Zvuková paleta je barvitá, ale jako funkční celek skladby jen lehce vybočují z průměru současné tvorby fruitlooperů. Co na tom, že Sifon na rozdíl od nich nečerpá ze sterilních zvukových databází, když jsou jeho skladby málokdy zapamatovatelné. Albu chybí silné motivy, případně dominantní melodická linka, která by podpořila soudržnost celku. Anděra není natolik výjimečný inženýr zvuku, jako například Ben Frost, aby v rámci volné struktury zaujal jen samotnými zvukovými experimenty a mohl si dovolit rezignovat na nějakou naraci – byť čistě akustickou. Absence textu, který byl vždy hlavní silou Anděrovy tvorby, je zde citelně znát.

Hodnocení:

Byl bych moc rád, kdyby Sifon udělal soundtrack k nějaké hře, nebo k filmu. Jako zvuková koláž je materiál velice zajímavý a vyzývá k přemýšlení, což je super .Jako hudební deska ale příliš nefunguje a zapadá do lehkého nadprůměru. Absence textu je v rozpačitosti výsledného dojmu opravdu znát a v tomto ohledu Anděra jako skladatel tak úplně neuspěl. Preferuji tvorbu v rámci W.W.W.. Musím ale uznat, ze dojem ze Sifonova Siphona časem zraje a skladby jako Bang Bur za poslech vážně stojí.

Rok vydání:
2015

Vydavatelství:
BiggBoss

Jaromír Mára