Sigur Rós

Valtari

„Vážně už si nevybavím, proč jsme vlastně začali nahrávat tuhle desku. Co jsme se tehdy snažili stvořit. Vím ale, že sezónu za sezónou se všechno pomalu hroutilo…

„… ztratili jsme směr a málem to vzdali. Ne málem – na okamžik jsme to vzdali opravdu.  Pak se ale něco stalo a na svět se draly konkrétní kontury. Nyní můžu říct, že to je jediná deska Sigur Rós, kterou po jejím dokončení poslouchám pro vlastní potěšení. V klidu vlastního domova,“ nechal se před nedávnem slyšet člen kapely Georg Hólm.

Co znamená zpověď basáka této islandské, původně post-rockové kapely pro posluchače? Že život kapely je konečný, že překážek jejího křehkého života je jako klacků na lesní cestě, že přišlo album, které je v mnohém jiné, než předchozí tvorba, a že kapele pomohlo se znovu nadechnout. Pokud se něco odráží na hudbě tvůrců, kteří k ní nepřistupují v duchu pásové výroby, jako například nezpochybnitelně mimořádně nadaný, ale rutinérsky tvořící Hans Zimmer, pak je to jejich vnitřní rozpoložení, při tvorbě. Texty nechme stranou – přímočarosti slov je tato iracionální hodnota ohybatelná. Deska jako celek, s každým kouskem ticha a tahem smyčce tak obezřetně ale lhát nedokáže. Když člověk opravdu poslouchá a není svázán klamným očekáváním, pozná, že se právě děje něco velkého a upřímného.

Může se ozvat námitka, že emoce jsou něco jako vypínač. Stačí na housličky zahrát tklivě a táhle. Slzička, ta kýžená komodita průmyslu prodávajícího emoce, se vymáčknout podaří. Na to mohu říct jediné: něco jiného je slzička od výše zmíněného Hanse Zimmera a něco jiného od recenzovaných Sigur Rós.

Deska připomíná šatník do Narnie. Zve na meditativní pohádkovou, smutnou a snovou cestu. Cestu chorálů a jemného hlasu, elektronického ruchu i klasických nástrojů. Cestu velkých a silných emocí, kde pompéznost místy překročí intimní rovinu a promění poslech v dobrodružství dětsky přebujelé fantazie. Valtari je modlitba, chladná pláň i svět za zimními kabáty kouzelného šatníku. Je zpovědí a úlevným vydechnutím. Je poklidnou vzpomínkou i rozjitřeným krokem odvahy. Je deskou možná až moc osobní, lišící se od předchozí tvorby, a o to snáze působící zklamání, ale i bezmeznou lásku.

Není potřeba psát víc. O věcech niterných je škoda smolit obsáhlé elaboráty. Člověk má nutkání nechat si své tajemství. To, které je jen jeho. Které mu patří a jen on pozná, když někdo z jeho okolí dokáže porozumět. Málokterá deska toto dokáže. Málokterá má tu sílu.

Nepřipadá mi moudré přistupovat k podobné tvorbě tím tak omezeným racionálním jazykem recenzentů. Je to jako trhat motýlům křídla. Co z motýla pak zbude? Vzhledem ošklivý brouk. V reakci na jiné recenze: album v žádném případě není nudné, byla by velká škoda si ho neposlechnout a nepoddat se jeho kráse. Valtari je výjimečnou deskou. Vytknout jí lze snad jen neměnnou náladu.

Rok vydání:
2012

Vydavatelství:
EMI

Seznam skladeb:
Ég anda
Ekki múkk
Varúð
Rembihnútur
Dauðalogn
Varðeldur
Valtari
Fjögur píanó

89%

Jaromír Mára