Přenést na jeviště Šrámkovu poetiku a jeden z jeho textů, který bude herci pečlivě a s citem přednesen. Tento cíl si patrně vytyčili inscenátoři v čele s režisérem Radovanem Lipusem, když se chystali v Divadle na Vinohradech uvést drama Fráni Šrámka Plačící satyr. Nutno podotknout, že tuto koncepci se jim podařilo ve výsledku zrealizovat zcela přesně, i přesto ale představení jako celek příliš nefunguje.

V prvé řadě je to kvůli pietnímu přístupu tvůrců k samotnému textu, jenž nebyl nikterak krácen, což vedlo k tomu, že představení hlavně v první polovině působilo rozvlekle a často jsem jako divák ztrácela pozornost. V různých momentech jsem také klidně mohla zavřít oči a pouze se zaposlouchat. Na jevišti mi totiž mezitím vůbec nic neuniklo, jelikož herci na něm většinou pouze stáli, nebo seděli. Zvuková stránka tedy mnohokrát předčila tu choreografickou. Druhým problémem inscenace je absence jakéhokoliv výkladu, takže se ve výsledku jedná pouze o převedení Šrámkova textu na jeviště.

Plačící satyr je melancholickou komedií o třech stárnoucích spisovatelích, kteří tráví léto na zámečku paní Lídy Setumské (Simona Postlerová) a snaží se zde zotavit. Postupně vychází najevo, že tuto dámu v době, kdy byla mladou nadějnou klavíristkou, miloval (a patrně pořád miluje) nejmladší z oněch tří mužů Jiří Zloch (Jan Šťastný). Do jeho života ale během pobytu na zámečku zasahuje další dívka – šestnáctiletá, ztřeštěná dcera správcových Ančka Hrubešová, která ho zcela poblázní a jeho city k Setumské ochladnou. Anččinu temperamentu načas podléhá i další ze spisovatelů Jan Maria Kalvach (Svatopluk Skopal). Celoživotní láska zde kontrastuje s nestálostí citu, ztřeštěnost mládí se smrtí a melancholie se prolíná s radostnými chvílemi, k čemuž odkazuje i název samotného dramatu.

Scéně vévodila světle zelená pyramida, na jejímž vrcholu byl vystřižen čtverec. V něm se čas od času zjevovaly různé postavy, které byly vidět pouze od pasu nahoru. Jednalo se například o Jiřího Zlocha, nesoucího zmáčenou Ančku, která skočila do rybníka. Když se společně nacházeli v tomto obrazci, objevila se za nimi malba, znázorňující les, a Jiří Zloch začal pronášet repliku o svých pocitech štěstí, které právě zažívá. Jakoby se tímto “zarámováním” určitých dialogů a výjevů ze hry měla dát najevo snovost daných chvil. Před pyramidou se však nacházel nižší domek, tvořený střechou a třemi dveřmi, jež vedly do tří pokojů jednotlivých spisovatelů a byly barevně odlišeny. Domek ale působil spíše jako obytná buňka dělníků kdesi na stavbě, takže se tím vytvářel zvláštní rozpor s metaforicky pojatou pyramidou. Podél pravých a levých portálů byly různě rozmístěny kulisy, zobrazující okolní zeleň. Ve středu každé z nich byl vyříznut obdélníkový otvor, kterým se ale procházelo minimálně. Tak proč tam tedy byl? A z jakého důvodu se vůbec muselo procházet skrze tyto kulisy a nemohly se obejít? Během jednotlivých scén byly na jeviště také přinášeny rozličné realistické objekty jako židle, stolky, ale také socha samotného satyra, z jejíchž útrob se ozývaly zvuky, připomínající kňučení psa. Scénografie tedy celkově působila velmi nekonzistentně, a to především díky snovosti, která nelogicky kontrastovala s realistickými předměty.

 
V herectví se projevovala především velká snaha o přesnou artikulaci Šrámkova textu, se kterou měla jako jediná problém Anna Linhartová, jejíž špatné sykavky ještě více vyčnívaly, když se člověk zaposlouchal do bezchybného přednesu ostatních představitelů. Nutno ale podotknout, že Linhartová zase jako jediná v postavě Ančky přinášela na jeviště energii, která byla velmi příjemným osvěžením upadajícího temporytmu představení. Druhou takovou občerstvující postavou, jež především svými vtipy vytrhovala diváky z letargie, byl Petr Melita v podání Petra Kostky. Ale i tyto dva nejvýraznější herecké výkony oproti těm ostatním zaujaly pouze tím, co explicitně obsahuje samotná předloha (například již zmiňované žerty Melity). Největší invencí v rámci herectví tak v této inscenaci zůstává obsazení Svatopluka Skopala do role Jana Marii Kalvacha a Petra Kostky jako Petra Melity. Tyto dvě postavy mají být dle předlohy stejně staré. Skopal, kterému je něco málo přes šedesát let, ale vypadá v reálném životě daleko mladší než Petr Kostka, který je o více jak deset let starší. V inscenaci je tento věkový distanc mezi nimi ještě viditelnější, protože Kostkovi zde nalepili šedivou bradku a knír. Když už se tedy tvůrci přímo drželi původního textu, proč najednou toto zvláštní vybočení v hereckém obsazení, které však v samotné inscenaci nepůsobilo funkčně a nedalo se nijak interpretovat?

---

Hodnocení:

Plačící satyr v Divadle na Vinohradech je inscenací, jež je určena primárně milovníkům Šrámkova jazyka a poetiky. Kdo však čeká jakoukoliv aktualizaci textu, nebo přinejmenším alespoň jeho čitelný výklad, čeká marně.

45%

Tereza Šafářová