Steve Sem–Sandberg

Chudí v Lodži

Kniha švédského spisovatele Steva Sem-Sandberga s názvem Chudí v Lodži, jež se brzy po svém vydání zařadila mezi úspěšné bestsellery, přináší neotřelý pohled do jednoho polského ghetta.

Steve Sem-Sandberg se přitom pustil do velkého sousta. O holocaustu, koncentračních táborech či konečném řešení židovské otázky jsme zvyklí číst od těch, kteří si těmito hrůzami prošli. A od těch, kteří něco podobného nezažili, očekáváme jen ploché vyprávění. Přestože švédský spisovatel sám v židovském ghettu nikdy nežil, nepatří jeho kniha do druhé zmíněné kategorie. Z jeho románu totiž čiší opravdovost, autentičnost a absence jakéhokoli kýče nebo přehnaného sentimentu. Skoro by se chtělo říci, že autor musel být na místě. Jak to udělal? Nastudoval kroniku Židů, kteří za války v lodžském ghettu pobývali.

„Když jsem přijel do Lodže a navštívil čtvrť Baluty, ohromilo mě, že to tam všechno pořád je. Bilo to do očí, měl jsem před sebou domy, ulice, stále živé město, kde lidé kdysi v těch strašlivých podmínkách žili. A v tom jsem dostal nápad, že ten pocit uzavřenosti musím zprostředkovat,“ říká autor v jednom rozhovoru. Pocit uzavřenosti se švédskému spisovateli nakonec povedlo velmi přesvědčivě převést i na papír. Sandberg tak čtenáři překládá živý obraz ghetta, který v čtenáři vyvolává pocit, jako kdyby na místě sám byl. Autor totiž popisuje vše, co s pobytem v takovém prostředí souvisí. Opravdovosti a autentičnosti nahrávají také poznámky v němčině či v jidiš nebo doslovný přepis tajné zprávy o vylodění spojenců v Normandii.

Z literárního hlediska jsou Chudí v Lodži tzv. kolektivním románem. Není zde totiž žádná hlavní linie, která by sledovala osud jednoho z hrdinů. Jedná se o několik příběhů, které se prolínají a dohromady tvoří celistvý obrázek ghetta. I když zde máme několik hrdinů, které bychom mohli určit za vyčnívající, působí postavy spíše jako prostředek k tomu, co chce autor říct. Jako kdyby postavy měly více účelů, či více rolí. Například Adam Rzepin, původní obyvatel Lodže, se v knize vyskytuje víckrát, ale nikdy ne v rozvíjejícím se příběhu. Právě jemu byla přenechána závěrečná scéna, kdy se na konci války schovává před nacisty, kteří se snaží zorganizovat poslední hromadné transporty. Nejde ale jen o Adama, na jeho místě by mohl být kdokoli. Nemusíme k němu cítit nějak zvlášť silné emoce, ale jeho několikadenní pobyt v jámě, kde musí mimo jiné řešit i problémy s vylučováním, čtenáře ohromí lidskostí a syrovostí. Hlad, zima a ponížení jsou v ghettu přítomné neustále. Autor zde navíc mistrně připomíná jednu z nejtíživějších otázek ve vyhlazování Židů, a sice manipulaci židovského národa, nacistickou metodu, která nutila Židy, aby likvidovali sami sebe.

V ghettu nebyla smrt ničím neobvyklým. „Jakmile je vyhnaných a mrtvých více než živých, začnou mrtví mluvit místo živých,“ říká Adam Rzepin, jehož mrtvá sestra je tak v knize stále přítomná. Adam cítí její strach i zlobu. Přesto i tato postava odchází na smrt velmi nenápadně. Tato civilnost v dramatických událostech nutí čtenáře k větší soustředěnosti. Pětisetstránková kniha může působit trochu rozvlekle, obzvlášť v případě absence mimořádných hrdinů, velkého příběhu či dramatického popisu.

Kniha Chudí v Lodži přináší autentický pohled na život v jednom lodžském ghettu, ukazuje každodenní obraz Židů utlačovaných nejen ze strany nacistů, ale i vlastních lidí. Autor zde předestírá nikdy nezodpovězené otázky, a sice co s člověkem udělá strach, hlad a zima. Historicky pravdivá fakta předkládá v imaginárním příběhu, jehož civilnost přináší mrazivý pohled do jedné doby lidské historie.

Vydavatelství:
Paseka

Rok:
2011

Překlad:
Dagmar Hartlová

79%

Alžběta Bublanová