Tajemný Velázques v Pradu

Když v létě roku 1660 ulehl Diego Velázques s horečkami do postele a dal se do sepisování poslední vůle, nemohl tušit, jak spletitý osud některá jeho díla potká. Jedno takové je nyní k vidění v madridském Pradu.

Portrét muže, jak se plátnu začalo říkat, zapůjčilo do španělské metropole Metropolitní muzeum v New Yorku, které obraz před nedávnem objevilo ve svých rozsáhlých sbírkách. Ne že by snad o něm nevědělo, současní kunsthistorici se však domnívali, že jde o obraz některého z Velázquesových spolupracovníků, nebo žáků. Aby byl příběh ještě o něco zašmodrchanější, je třeba zmínit, že když obraz v roce 1949 muzeum získalo po zesnulém bankéři Julesi Bacheovi, odborníci ho paradoxně za Velázquesový skvost považovali. Co se tedy za několik málo desítek let změnilo?

Kupodivu to byl obraz sám, který náhle zežloutl, pobledl a i jinak celkově zchátral. Z impozantního portrétu se rázem stala druhořadá podobizna, o níž by jen blázen prohlašoval, že je dílem geniálního Andalusana, natožpak, aby něco takového tvrdil nějaký renomovaný kunsthistorik a riskoval tím svoji pověst. V roce 1979 byla proto u obrazu pozměněna popiska, která začala nově hlásat, že jde pouze o výtvor „Velázquezovy dílny“.  Teprve před třemi lety vyšlo najevo, že původní verdikt byl správný. I když ne tak docela…

Rozmotat nebývale zamotané klubko, není nijak jednoduché. Vrátit se přitom musíme do 20. let minulého století, kdy Spojené státy zachvátila horečka po starém evropském umění zejména pak obrazech. Pohádkově bohatí uhlobaroni, železniční magnáti a vlivní bankéři se začali předhánět, kdo získá do svých sbírek cennější skvost. V roce 1924 zamířil za oceán i Portrét muže, který získali obchodníci s umění, bratři Duveenové. Podle jejich názoru však mělo plátno jednu zcela zásadní vadu; bylo totiž nedokončené. Duveenové se proto rozhodli tento nedostatek odstranit. Na obraz domalovali chybějící detaily a navíc ho ještě přetřeli silnou vrstvou laku.

Pokud si mysleli, že se tak dílo rychleji a dráž prodá, měli bohužel pravdu. O rok později si totiž portrét za víc jak milion liber koupil bankéř Jules Bache, který ho ve své závěti odkázal Metropolitnímu muzeu v New Yorku. Zde však začal obraz v 60. letech minulého století nebývale chátrat. Barvy i lak, který Duveenové použili, nebyly zřejmě příliš kvalitní a začaly žloutnout. Tak se stalo, že obraz prohlášen za dílo pocházející pouze z Velázquezovy dílny. Obrat nastal až v roce 2009, kdy Keith Christiansen, šéf sbírek evropského malířství ve zdejším muzeu, nařídil obraz vyčistit. „Za celou svoji kariéru, jsem nikdy neviděl tak radikální proměnu,“ vzpomíná tehdejší restaurátor Michael Gallagher. Za autora obrazu tak mohl být po letech opět označen Velázques.

Přesto se k plátnu dodnes váže ještě jedna hádanka. A sice, čí tvář to vlastně Velázques na plátně zachytil? Podle Christiansena by mohlo jít o autoportrét. S tím však řada kunsthistoriků nesouhlasí. Podobnou tvář lze totiž zahlédnout také na obraze Kapitulace Bredy, kam by podle odborníků Velázques svoji tvář přimalovat nemohl. Na druhou stranu je však třeba poznamenat, že v soupise autorových děl, který proběhl v roce 1661, figuruje položka označená jako „portrét Diega Velázqueze, oděv nedokončený“. Že by šlo o právě tento obraz?

Jan Perniš