Předchozí článek
V Galerii Rudolfinum promlouvá rozporuplný LaChapelle
Publikováno 30 Led 2012
Již dlouhá tři desetiletí budí práce amerického fotografa Davida La Chapella rozporuplné reakce. Někteří je považují za podbízivý kýč, jiní za vrchol současného umění. Jak tomu tedy ve skutečnosti je?
Umělecké začátky nejsou nikdy jednoduché. Snadné je neměl ani David LaChapelle, který se v roce 1963 narodil v provinčním městečku Fairfield v americkém Connecticutu. Trvalo proto nějaký čas, než se mu podařilo probojovat se až do Mekky současného umění do New Yorku. Na pomyslné fotografické výsluní ho vytáhl jeho velký umělecký vzor a přední tvůrce pop artu Andy Warhol, který LaChapella zaměstnal ve svém časopise Interview. Od té doby již americký fotograf nouzí rozhodně netrpí. Jeho snímky se totiž objevily v takových časopisech, jako jsou Vanity Fair, Vogue, nebo Rolling Stone.
Přestože autorovy táhne teprve na necelých padesát let, rozhodli se kurátoři výstavy pojmout expozici chronologicky. La Chapellova díla jsou tak rozvěšena v jednotlivých místnostech Galerie Rudolfinum podle toho, kdy vznikla. Na úvod tak mají návštěvníci možnost seznámit s jeho pracemi z 80. let, které v sobě nezapřou inspiraci díly Andy Warhola. „Přes odvolávky na dějiny umění jeho fotografie ze všeho nejvíc připomínají obaly desek tehdy populárních novovlnných skupin,“ domnívá se současný kritik Tomáš Pospiszyl. Záhy však LaChapelle začal vytvářet svá díla pro filmové celebrity a popové hvězdy, čemuž se víceméně věnuje dodnes.
Na svých fotografiích tak americký autor zachycuje především známé tváře showbyznysu, které zasazuje do velmi neobvyklých hyperrealistických scén. Mezi sto devíti snímky si tak návštěvníci budou moci prohlédnout kupříkladu modlícího se Michaela Jacksona s velkými andělskými křídly, nebo Courtney Love jako Pannu Marii svírající v náručí namísto Krista Kurta Cobain. Podle řady současných kritiků se tak LaChapelle ve své podstatě vysmívá konzumní společnosti a upozorňuje na její vady. Na první pohled je však zřejmé, že tomu tak není. LaChapelle je totiž ztělesněním této společnosti; člověkem, jenž si líbivými snímky amerických hvězd přišel na miliony dolarů, umělcem, který se naopak snaží o její glorifikaci.
Pokud je něco všem vystaveným snímkům společné, pak je to jejich prvoplánovost a podbízivost. Autorovou snahou totiž není skrze tyto snímky lidstvu něco sdělit, nebo zde alespoň zanechat nějaký dokument o době, v níž jsme žili, ale pouze a jen vydělat peníze. A ty se dnes dají získat pouze tak, že svůj produkt nabídnete masám, což se LaChapellovi bezesporu daří. Jakmile však jednoho dne opadne ono blyštivé pozlátko a lidé zapomenou, kdo to byla Naomi Cambell, Britney Spears, či Christina Aguilera, tak z LaChapellových fotografií nezbude vůbec nic, jen obludný kýčovitý kolos.
Hodnocení:
Přestože hyperrealistické fotografie Davida LaChapella sklízí od některých novinářů obdivné kritiky, bohužel si je ani trochu nezaslouží. Ve své podstatě jde totiž o kýčovité snímky, které využívají populárních hvězdiček k vlastní sebepropagaci.
Výstava potrvá od 7. 12. 2011 do 26. 2. 2012
Kde:
Galerie Rudolfinum
Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1
Otevřeno:
úterý – středa, pátek – neděle: od 10 do 18 hodin
čtvrtek: od 10 do 20 hodin
Vstupné:
Plné: 130,- Kč
Zlevněné: 80,- Kč
38%
Pavel BestA
Úchvatné věci, které se s jistou dávkou nezaměnitelného humoru ohlížejí za americkou popkulturou, kterou s citem a ndhledem zesměšňují. Fotografie není třeba brát vážně, ale především jako určitou formu nadsázky.
Nevím, kde v LaChapellových obrazech vidíte onu zmíněnou nadsázku. Sundejte prosím růžové brýle a podívejte se pravdě do očí. Jde jednoznačně o poctu americkému populárnímu umění, které je tak bezduché, že už to snad ani víc nejde.
hodně rozporuplné. osobně si stále nejsem jistý, jestli s tím kýčem máte pravdu. zítra se jdu zase podívat, tak třeba změním názor.
Myslím, že umění, které by lépe zachycovalo současnost jsem už dlouho neviděla, jestli vůbec někdy.
V tomhle světě se již pohybuji přes šedesát let, ale rozhodně nemám pocit, že by pak LaChapelle zachycoval cokoli z něj. Je to jakási pseudorealita, kterou se nám američtí „umělci“ snaží vnutit.
Jedním slovem je to HNUS!
Těžko říct, zda jde o kvalitní umění, nebo brak. To se uvidí tak za dvacet, třicet let, možná ještě výrazně později.
Ať už se nám to líbí, nebo ne, tak americké pop hvězdy typu Michaela Jacsona, Naomi Cambell a jiných jsou reálnou součástí našeho světa. Je proto pochopitelné, že jim současní umělci věnují svoji pozornost. Něco podobného se dělo takřka vždy. Ve Spojených státech je to spojené zejména s Andy Warholem, který velkou část svého života věnoval sítotiskům, na nichž hrají hlavní roli popové hvězdy jako tehdy byla Marilyn Monroe.
Michael Jackson, Naomi Cambell a podobní jsou jen trapnou karikaturou reálného světa.
Škoda, že výstava již zítra končí. Byla jsem si ji projít čtyřikrát a ještě nemám dost. Myslím, že se hluboce mýlíte, pokud LaChapella považujete pouze za populárního fotografa, který vytváří kýčovité snímky.