Tizianova výstava na Pražském hradě je velkou blamáží

Po třech odkladech byla v polovině prosince na Pražském hradě bez velkých fanfár zahájena dlouho očekávaná výstava věnovaná obrazům italského renesančního mistra Tiziana. Jak se dalo už ze samotné organizace a průtahů, které provázely její instalaci, očekávat, expozice ani zdaleka nevypadá tak, jak bylo avizováno. V odborných kruzích se dokonce hovoří o ostudě.

Že nebude s Tizianovou výstavou vše v pořádku, dávají v Císařské konírně už od samého počátku tušit popisky. Ty obsahují řadu překlepů a anglických slov v české verzi. Ačkoli se výstava měla rozběhnout před půldruhým rokem, je z nich na první pohled zjevné, že byly dělané narychlo, ve velkém spěchu a bez dostatečné kontroly. Podobným dojmem přitom působí celá expozice. Zatímco nad nepovedenými popiskami by se daly přimhouřit oči, další problémy jsou mnohem výraznější a degradují expozici na podnik nevalné úrovně. Podle slov šéfpořadatelky akce Moniky Burian Jourdan se přitom Praha měla touto výstavou nazvanou Tiziano − Vanitas: Básník obrazu a odstínu krásy „zařadit mezi metropole, jako jsou Řím, Paříž, nebo Vídeň, které jsou proslulé výstavní turistikou.“ Bohužel se tak nestalo a ani nestane. Pražskému hradu naopak hrozí, že si jí výrazně poškodí dobrou reputaci instituce, kde se až dosud konaly jen ty kurátorsky nejkvalitnější přehlídky.

Výstavu provázely problémy už od zveřejnění záměru na její uspořádání. O tom, že by mělo být na Hradě k vidění větší množství Tizianových děl, informoval vedoucí zdejšího kulturního oddělení Václav Beránek na počátku roku 2014. Přehlídka spoluorganizovaná občanským sdružením Art for Public, v jehož čele stojí Monika Burian Jourdan, měla být zahájena už v půli dubna téhož roku. Nestalo se tak. Podle paní Jourdan kvůli změnám, k nimž tehdy došlo v italské vládě. Její konání bylo proto odloženo až na září letošního roku. Také z tohoto termínu ale nakonec sešlo. Na vině byl údajně špatný technický stav Císařské konírny. Datum zahájení expozice bylo posunuto na 24. listopad. Ani tehdy se ale lidé výstavy nedočkali. Ta byla totiž opět, v pořadí již potřetí, odložena. Tentokrát kvůli „zhoršené bezpečnostní situaci v Evropě,“ jak stálo v oficiálním zdůvodnění na stránkách Pražského hradu. Nepovedená ouvertura si vysloužila mimořádnou pozornost u nás i v zahraničí. Kupodivu ale nevedla k oprávněné kritice Oddělení kultury Správy Pražského hradu za výběr spolupořadatele akce. Snad se čekalo na zahájení výstavy, k němuž došlo 15. prosince…

Nyní je již možné být konkrétnější a ostřejší. Zlé předtuchy, že přehlídka nedopadne dobře, se totiž bezezbytku naplnily. Výstavu otevírá čtveřice Tizianových autoportrétů. Dva z nich na výstavu zapůjčila Galerie Uffizi. Právě díla zapůjčená z této světově proslulé výstavní síně tvoří jádro výstavy. Pohříchu jich není moc. Zbytek už jsou v podstatě jen zápůjčky ze soukromých sbírek. V konírně si dokonce není možné prohlédnout ani nejvýznamnější Tizianův obraz schraňovaný na našem území. Plátno nazývané Apollo a Marsyas, které se nachází v kroměřížské arcibiskupské sbírce, totiž vedení této instituce odmítlo do Prahy zapůjčit. Mělo zřejmě již od počátku pochybnosti o solidnosti celé akce. „Jsme zvyklí na profesionálnější a decentnější způsob jednání,“ ohodnotila jednání se zástupci Art for Public vedoucí památkového oddělení olomouckého arcibiskupství Alena Jemelková. Obrazů, které lze mít beze všech pochybností za díla benátského mistra, není i díky tomu v Císařské konírně mnoho. Nemalou část expozice tvoří práce vytvořené jeho následovníky či členy jeho malířské dílny. Je to škoda, neboť úchvatné Tizianovy originály je možné najít takřka za humny, a to jak ve Vídni, tak v Drážďanech.

Hned vedle čtveřice Tizianových autoportrétů, z nichž ovšem jeden vznikl v malířově ateliéru, aniž by na něj sám mistr evidentně sáhl a další (ze soukromé sbírky) působí nedodělaným dojmem, si návštěvníci konírny mohou prohlédnout záhadnou „druhou variantu“ Apolla a Marsyase, o jejíž existenci však většina dostupných pramenů mlčí. Tím se dostáváme k dalšímu velkému problému výstavy. Autenticita některých prací je minimálně sporná. Platí to zejména pro Hlavu dítěte a jednu z variant Ženy před zrcadlem. Tizianovo autorství některých vystavených děl určil sám kurátor přehlídky Lionello Puppi, což není rozhodně běžné. Působí to dojmem jako by jim tímto způsobem chtěl dodat na hodnověrnosti. Třebaže autoři výstavy slibovali podrobný výklad, multimediální a edukativní pojetí, ani jedno se nekoná. Panely s doprovodným textem jsou plné superlativ a působí jako svého druhu PR a ne jako erudovaný komentář. Jako kdyby kurátoři výstavy Lionello Puppi a Serena Baccaglini, podepsaná pod rozporuplnou výstavou Modiglianiho v Obecním domě, už od počátku tušili, že expozice bude podrobena silné kritice a chtěli ji tímto způsobem bránit. Nedaří se to. Navíc je to krajně neprofesionální.

Také koncepčně není expozice dobře zvládnutá. Jejím ústředním tématem měla být vanitas, tedy marnivost, což by jistě bylo zajímavé. K hlubšímu rozboru tohoto námětu v Tizianově díle by ovšem bylo na prvním místě třeba získat větší množství autorových pláten, například Ženu před zrcadlem z Louvru, Salome z Říma a hlavně Marnivost z mnichovské Staré pinakotéky. Jejich samotné vystavení by ale nestačilo. To je již dnes k uspořádání kvalitní mezinárodní přehlídky málo. Ta musí být do určité míry objevná, podložená náročným vědeckým bádáním a přinášející různé pohledy na danou věc, což se v případě pražské Tizianovské výstavy neděje. Ale abychom jen nehaněli. Architektonické řešení expozice z dílny ateliéru Radana Hubičky je víc než zdařilé. Obraz Flory zapůjčený z Uffizi navíc sám o sobě za návštěvu konírny stojí.

Pavel BestA