Toussaint příběhy nevypráví, jen je nechává běžet

Koupelnou napsanou v roce 1985 se Jean-Philippe Toussaint zařadil mezi autory tzv. nového románu, jež se vyznačuje porušováním tradičních pravidel chronologického vyprávění a náležitého popsání psychologie postav.

Belgického romanopisce k napsání tohoto experimentálního textu přivedl vlivný teoretik nového románu Alain Robbe-Grillet razící přesvědčení, že spisovatel nemá čtenáři nic nalhávat, ale popisovat svět takový, jaký je, tedy v jeho nepochopitelné podobě. Toho se bruselský rodák ve své Koupelně úzkostlivě drží a čtenáře tak nechává zabřednout do příběhu s absencí děje a ne příliš vykreslenými postavami. Na ně pohlížíme jen z toho úhlu, který nám autor dovolí. Hlavní hrdina, jehož jméno se nikdy nedozvíme, tráví veškerý svůj čas v koupelně, leží ve vaně, čte si, poslouchá rádio a přemýšlí o čase, pohybu a smrti. Ovlivněn četbou Pascala si uvědomuje, že pohyb vede k zániku, to je ale asi tak všechno, co s tím dělá.

Jednoho dne však bezejmenný muž přeci jen svoji koupelnu opustí a odjede do Benátek, kde se pro změnu zavře do hotelového pokoje. Zde se dlouhé hodiny věnuje hraní šipek, občas nakoupí nějaké spodní prádlo, nebo si zajde na kafe; toť vše. Všechny události jsou popsané stejným tónem, pětapadesátiletý autor, jež do dnešního dne napsal devět kratších i delších literárních děl a vyprodukoval tři celovečerní snímky, nepřikládá žádné situaci na dramatičnosti. Čtenář se tak musí sám zorientovat, zda ta či ona příhoda má pouze epizodní charakter, nebo jde o závažný zvrat v díle. Toussaint totiž nevynechává detailní popis ani u těch situací, které jsou pro příběh zdánlivě nevýznamné.

Přestože je text na dramatické okamžiky velmi skoupý, dokáže čtenáře zvláštním způsobem upoutat. Stejně nevyhraněná je i hlavní postava, o níž takřka nic nevíme, jako kdybychom někomu nahlíželi do obýváku, víme, že tam žije s nějakou ženou, ale jak dlouho jsou spolu, a co je k sobě spojuje, nevíme. Těžko říct, jak hlavní hrdina vypadá, odkud pochází, kde bere peníze, když je celé dny naložený ve vaně. Kromě jeho niterných myšlenek o tom, jak se hýbe svět, a pár uštěpačných, někdy až nezdvořilých poznámek, se nic víc nedozvíme. Přesto svým smyslem pro humor, který hraničí s ironií, budí titulní postava sympatie. Nikdy však nic nevysvětluje, proč taky. „Naléhali, a tak jsem jim řekl, že musím zajít k sobě do hotelu zjistit, jestli mi nepíše žena. Má odpověď je úplně zmátla. Nedlužil jsem jim však žádné vysvětlení a hned jsem se vzdálil (ještě jsem znovu poděkoval za včerejší večer).“

Podobných okamžiků je v knize bezpočet. Jedno z mála vodítek ozřejmujících charakter a povahu hlavního hrdiny nám Toussaint poskytne ve chvíli, kdy svého milovníka koupelen nechá zavzpomínat na setkání s bývalými nájemníky bytu, kterého se účastní v doprovodu své ženy. I když je kniha útlá, a zdá se, že jí úplně chybí děj, je přesto plná a bohatá. Detaily, motivy, odkazy na jiné umění potrápilo už mnoho kritiků. Je opravdu zmínka o malíři Mondrianovi proslaveném díky geometrickým tvarům nějak propojena interiérem dlaždičkové koupelny, ve které hlavní hrdina Koupelny žije? A jak dešifrovat poznámku o dvou Francouzích, kteří se podle našeho hrdiny přijeli do Benátek pomilovat jako v roce tisíc devět set padesát devět? Jen chybí tradiční příběh, ale jak říká sám autor, vyprávění příběhů nemá s literaturou přímou souvislost a většina špatné literatury je ta, která vypráví příběhy.

Toussaintův experimentální text je minimalistickým vyprávěním o muži, který většinu svého času tráví v koupelně, odkud vychází jen málokdy, například když se rozhodne odjet na výlet do Benátek, odkud se však vrací zcela nezměněn zpět do své milované vany.

Vydavatelství:
Fra

Rok:
2013

Překlad:
Jovanka Šotolová

78%

Alžběta Bublanová