Nedlouho předtím než známý švédský básník Tomas Tranströmer letos na začátku roku vydechl naposledy, spatřil u nás světlo světa výbor jeho básní, díky němuž se čeští čtenáři mohou poprvé seznámit s tvorbou tohoto nositele Nobelovy ceny za literaturu. Sbírka nazvaná Přijde smrt a vezme ti míry je hloubavou introspekcí hledající kouzlo okamžiku, pro niž je charakteristická severská úspornost.

Ačkoli od publikace knihy čítající 208 stran a nabízející ukázky ze sbírek napříč autorovou celoživotní tvorbou, uplynul zhruba půlrok, pomineme-li text překladatele Milana Richtera, vznikla u nás po hříchu jen jedna jediná recenze zabývající se tímto dílem. I to bohužel velmi dobře ilustruje, jakého zájmu se u nás poezii v posledních letech dostává. Vzhledem k tomu, že je Tomas Tranströmer mnohými považován za jednoho z nejzásadnějších evropských básníků druhé poloviny 20. století, je takový stav přinejmenším znepokojivý. Osobně bych ale volil spíše přídavné jméno alarmující. V podobném duchu můžeme hodnotit také to, že sbírka, díky níž se lidé u nás mohou poprvé seznámit se svébytným literárním univerzem stockholmského rodáka, vyšla až na úplném sklonku autorova života. Těžko pak můžeme očekávat, že díla tuzemské básnické komunity budou dosahovat nějaké mimořádné světové úrovně, když její členové nemají ani tu možnost seznámit se ve svém mateřském jazyce s plody nejlépe hodnocené současné poezie.

Výbor, který na český trh přineslo nakladatelství Dauphin, je složen z ukázek ze všech 12 sbírek, které Tomas Tranströmer za života vydal. Každá část přitom obsahuje okolo deseti básní. Vzhledem k tomu, že stockholmský rodák během šesti desítek umělecky plodných let vydal pouhých 200 textů, jde o soubor více než reprezentativní. Nejpočetněji je v knize zastoupena sbírka Zvuky a písně z roku 1966, kterou mnozí zahraniční kritici považují za Tranströmerovu vůbec nejzdařilejší. Jedinou poémou, jíž musí čeští čtenáři v knize oželet, je Baltické moře inspirované zápisky autorova dědečka, jenž jako námořní pilot strávil nějaký čas na lesnatém ostrově Runmarö nedaleko Stockholmu, kam rád chodil také Tomas. Nakladatelé se ji sem zřejmě rozhodli nezařadit kvůli jejímu rozsahu a jednolitosti. Jinak je ale mozaika přibližující tvorbu švédského nositele Nobelovy ceny za literaturu úplná. Na konci ji uzavírá Gondola smutku z roku 1996, jíž se ve Švédsku prodalo neuvěřitelných 300 000 výtisků a jejíž název si autor vypůjčil ze dvou klavírních kusů Ference Liszta.

Byla to právě hudba, která budoucího básníka ovlivňovala a doprovázela po celý život. Tranströmer jejímu kouzlu podlehl již jako mladík. Naučil se hrát na varhany a na piáno, za které často usedal i po prodělané mozkové mrtvici v roce 1990, po níž zůstal částečně ochrnutý. Od té doby ovšem mohl po klaviatuře přejíždět už jen jednou rukou. Hudba se otiskla i do autorovy básnické tvorby. Jak moc, si však nedovolím tvrdit, neboť má znalost klasické hudby, je bohužel žalostně tristní, za což se stydím a neúspěšně se to snažím už roky, leč marně, napravit. Času je málo a povinností hodně. Údajně se ale hudba stala jedním z výrazných Tranströmerovým inspiračních zdrojů; čerpal z ní své náměty a určovala specifické tempo některých jeho básní. Že na výše zmíněných slovech něco bude, potvrzují i názvy některých autorových krátkých sevřených prací, které si čtenáři ve sbírce s výraznou pollockovsky laděnou obálkou, mohou přečíst (C-dur, Madrigal, Postludium, Allegro, Nokturno apod.).

Jednotlivé sbírky jsou v knize řazeny chronologicky, tak jak je Tranströmer postupně psal, díky čemuž je možné sledovat, jakými proměnami jeho tvorba v průběhu let prošla. Popravdě řečeno jde o posuny velmi decentní, takřka nepostřehnutelné. Celé autorovo dílo je totiž nebývale konzistentní a působí na člověka dojmem, že vzniklo v relativně krátké době. Už od počátku mi ponejvíce – pokud jde o tematiku – připomnělo tvorbu jiného nositele Nobelovy ceny za literaturu, irského rodáka, Seamuse Heaneyho. V pracích obou básníků totiž na čtenáře zpoza mlh a ranního nečasu co chvíli vykukuje nehostinná severská krajina. Čím se však oba literáti naopak výrazně liší, to je jazyk. Ten Tranströmerův je mnohem úspornější a lakoničtější. Namísto na příběh se stockholmský rodák soustředí především na vykreslení určité situace, a to jak po vizuální stránce, tak po té myšlenkové, tedy momentálního rozpoložení samotného vypravěče. Snahou Tranströmera je ve svých krystalicky čistých verších navždy zamrazit kouzlo dané chvíle, prchavého okamžiku v nekonečném příboji času…

„Podle shodného názoru domácí i zahraniční kritiky nenapsal Tranströmer ani jednu špatnou báseň,“ myslí si překladatel Milan Richter, který toto své stanovisko prezentuje v doslovu sbírky. S takovýmto názorem se samozřejmě dá polemizovat, či dokonce nesouhlasit. Zatímco Richter vidí jednu z největších předností Tranströmerových básní v jejich metaforické síle a imaginativnosti, lze stejně dobře právě tyto aspekty označit za problematické. Nejsou totiž nijak inovativní. Ponecháme-li stranou rozvolněnou formu, jde ve své podstatě o obdobu literárního impresionismu, který dosáhl vrcholu zhruba před sto lety. Zpětně viděno toho mají kupříkladu hodně společného s verši našeho Antonína Sovy. Tranströmer se samozřejmě nepokouší o libozvučné rýmy, výsledek je ale bezmála eklektický. Také s obsahovou stránkou může mít leckdo potíž. Podle mnohých kritiků jsou autorovy texty hluboce filozofické až transcendentní, což nám však mnoho neříká; stejně jako texty samotné, které jsou podle mě prakticky bezobsažné, respektive se jen tváří, že mají nějaký přesah. Možná je to jen můj klamný pocit způsobený onou severskou chladností, která je mi cizí a skrz, kterou nedokážu proniknout. Osobně se nicméně domnívám, že texty pouze vyvolávají určitý dojem, který člověka pudí (vyvoláním představy nějakého vzdáleného ztichlého místa) k tomu začít filozoficky přemýšlet. Nejsou tedy samy o sobě nabité nějakým filozofičnem, ale lze jim k dobru přičíst jen jakousi meditativní sílu vybízející k vlastním představám.

Hodnocení:

Je bezesporu dobře, že se čeští čtenáři konečně mohou seznámit s tvorbou nedávného nositele Nobelovy ceny za literaturu. Názory na jeho básně se ale asi budou různit. Podle mě je dílo Tomase Tranströmera pro současnou evropskou poezii v lecčem signifikantní. Základní problém vidím v tom, že nám autor vlastně nemá co říct. Jaký rozdíl například od tvorby Tranströmerova současníka, stále ještě žijícího korejského básníka Ko Una, jehož básně jsou nejen naprosto originálně napsané, ale navíc vyvářejí neuvěřitelně plastickou a celistvou lidskou mozaiku.

Vydavatelství:
Dauphin

Rok:
2015

Překlad:
Milan Richter a Vít Janota

60%

Pavel BestA