Trio Kyklos Galaktikos pokřtilo výjimečně precizní desku
Přibližně okolo půl jedenácté se ve čtvrtek 19. února v Podniku na Vltavské před nepříliš početným publikem a bez většího entrée rozezněl deformovaný hlas Jaroslava Hrdličky. Znovu a znovu opakoval znepokojivou litanii: ,,za oponou čeká černá díra / před oponou čeká sklenka vína“. Záhy se svým dílem a za pomoci mnoha krabiček a jiných udělátek připojili také Jan Burian mladší a Michaela Švédová – zbylí z trojice, která tvoří Kyklos Galaktikos.
Ritualizovaná promluva s podivně alikvótním nádechem plynula a postupně ji pohlcovaly hutné syntetické zvuky. Za oponou čeká černá díra / před oponou čeká sklenka vína… Takhle nějak by mohla vypadat ideální říkanka na dobrou noc pro alkoholika. Nejde o rap, ale trochu se to rýmuje. Nejde o elektro, ale synteticky to duní. Dejme tedy tomu, že Kyklos Galaktikos dělají hudbu experimentální. Svou prvotinu Osa dobra vydali v roce 2011. Dle slov Jana Buriana šlo o nadšenecký hudební projekt pro zábavu a pár kamarádů, který se bez velkých ambicí a cílené propagace trochu vymknul a tichou poštou dostal mezi širší publikum. To vedlo k uspořádání koncertů a nově k vydání další desky. První album můžete zdarma stáhnout přímo na stránkách kapely. Druhé lze koupit jako fyzickou placku nebo poslechnout zdarma online na Soundcloudu. Nese název Mezi lovci mezer a právě ve čtvrtek se v Podniku dočkalo křtu.
Jan Burian ml. je zřejmě nejznámější postavou projektu. Stejně jako jeho souputníci pluje stranou mediálně výraznějších hudebních komunit a nejen v hudbě si drží poměrně sebejistý a konzistentní názor. Vedle Kyklos Galaktikos skládá hudbu pro divadlo a soudobou vážnou hudbu. Spolupracuje také s tátou Janem na písničkářských fúzích i s bratrem Jiřím na skladbách blížících se popu. Uvidíme, co na sebe v budoucnu prozradí zbylí dva členové Kyklos. Co lze na nové desce ocenit, je práce kterou si kapela dala s produkcí skladeb, v tomto ohledu jde oproti předchozímu albu o velký krok vpřed. Zvukové plochy se vzájemně nepřetlačují. Každý tón je jasně identifikovatelný. Ani hlas se většinou neztrácí v melase souzvuků. Tvůrci očividně dobře ví, jak (sou)zvuk funguje a co dokážou vyšší harmonické. Není standardem, aby tak, jako v tomto případě, bylo i na koncertu rozumět prakticky každému slovu. Rozhodně ne u elektronických projektů, které staví na silné basové lince a už vůbec ne u projektů, kde značná část hudby vzniká na pódiu v reálném čase.
Když zůstaneme u zvukomilecké stránky věci, potěší i domácí poslech, byť samozřejmě nenapumpuje do hlavy tolik adrenalinu, jako na koncertu. Zážitek z poslechu se zásadně násobí s kvalitou sluchátek – což paradoxně není v současné době běžné. Kvalitní sluchátka odkrývají promyšlenou hloubku zvuku a detaily šumů a ruchů, basových ploch a ozvěn deformovaných samplů v pozadí. Zvuková paleta je navíc opravdu pečlivě sesbíraná a svébytná. Má podpis a nesmrdí generickými a zaměnitelnými tóny knihoven. Skladby jsou navíc dynamicky příjemně proměnlivé a díky delší stopáži jednotlivých tracků, která se po zprůměrování pohybuje okolo sedmi minut, má posluchač čas si každý motiv patřičně vychutnat. Forma přechází od písňového střídání refrénu a sloky přes dětské říkanky, nenápadné chorály až k minimalisticky ambientním kompozicím, jako je závěrečné Zrcadlo. To má necelých 19 minut a sledovat drobné detaily proměn repetitivních souzvuků je zneklidňující a zábavné. Opravdu, po zvukové stránce skvělá práce.
Všechny skladby desky na sebe instrumentálně přímo navazují. Mohli bychom tedy tušit určitou míru konceptualizace nebo narativity desky jako celku, osobně si ale vzájemnou provázanost nebo příběhový vývoj netroufám vážit. Texty na prvotině Ose dobra jsou mnohem ukecanější a nabízejí čtení antisystémové a antikapitalistické. Zachytíme rýpance od kritiky formálního vzdělávání, konzumního způsobu života, státních struktur nebo jakéhokoliv ad hoc uznávání autorit. S ono kritikou formálního vzdělávání je to docela vtipné: směřuje na struktury, díky kterým – jak na tvůrce prozrazují samotné texty – mají Kyklos poměrně úctyhodný přehled, a ten jim rozhodně nedala „vysoká škola života,“ ale právě formální vzdělávací struktury. A je jedno, jestli přímo nebo sekundárně prostřednictvím knih, kterým tyto struktury daly vzniknout.
I proto vnímám u textů jako zajímavý střet intelektuálně pojímaného obsahu, který nepopiratelně vzniká a je uchopován díky (institucionální) vzdělanosti, a esteticky formálního užívání slov a jazyka, oproštěného o rozumový obsah. Druhý, estetický, přístup je vysledovatelný u mnoha elektronických projektů, které často vychází od lidí z uměleckého prostředí nových médií a audiovizuální tvorby, jako je například Grimes, nebo zvukových inženýrů, jako Ben Frost (který text pro jistotu vynechává úplně). Cílem takové tvorby je dokonalý zvukově estetický zážitek. Obsah působí striktně emočně nebo dejme tomu pudově. Leitmotivem je návrat k přírodě, k přirozenosti oproštěné o destruktivní složitost civilizace. U Kyklos Galaktikos se, nejviditelněji u skladeb Nemehlo a Výry ale i dalších, tyto dvě roviny střetávají, byť estetická rovina je dle mého zastoupena silněji. Čtení písní navíc ztěžuje volně asociativní způsob skládání příběhově konzistentních segmentů textu, což posluchači znemožňuje rozumově materiál naplno rozklíčovat, pokud v sobě nemá meskalin. Je to fajn zážitek a co do zvuku i textů mi vycházejí Kyklos Galaktikos o něco lépe, než WWW s jejich poslední deskou Atomová včela.
Navazující trend, který Mezi lovci mezer reprezentují především při živé produkci, je sbližování některých odnoží elektronické hudby a transcendentálního prožívání skladby, kdy stejně jako při přechodových rituálech kmenových kultur má skladba za cíl navodit určitou formu transu. V popularizační a zjednodušující (estetické) rovině se této asociace chopil například Vladimira 518, který paralelu přírodních národů s organismem města hledá ať už skrze knihy Kmeny respektive Kmeny 0, nebo v rámci hudební tvorby například na skladbě Město je prales z alba Idiot (2013), na které se mimochodem podílel Ondřej ‚Sifon‘ Anděra, u jehož Wéček lze tento trend vysledovat také. Kam ale zapotřebí trochu rýpnout, je samotná fyzická placka. Deset skladeb, z toho dva remixy, kartonový obal, žádný booklet, 260 Kč. Raději bych zaplatil víc za exkluzivnější obsah. Byl jsem trochu zklamaný. Koncert pro změnu kazili lidé, kteří si k pódiu přišli pokecat o lásce a včerejší párty a dokonale ignorovali význam ticha u skladeb. Některé věci člověk zkrátka neovlivní.
Hodnocení:
Kyklos Galaktikos vydali výjimečně precizní desku a na koncertech jsou přesvědčiví. Jejich hudba je svébytná, má skvělý zvuk a často jen stěží uchopitelné texty. Forma je proměnlivá, což přesto nenarušuje celistvý dojem. Pokud se album dostane k širší posluchačské obci, můžeme se těšit na roztomilé články o tom, kterak syn slavného písničkáře vyzývá ve skladbě Sláva posluchače k hajlování. To by byla taková správná tečka, za touhle výjimečnou deskou.
Rok vydání:
2015
Vydavatelství:
Poli5
Podle mě dost hudebně podprůměrné, a to jak po stránce textové, tak zvukové.
za podprůměrnou bych desku určitě neoznačil. je sice pravda, že má své drobné mouchy, ale jinak je celkem povedená. pokud bych měl použít procentuální hodnocení, tak bych dal necelých 70%.