Jazzové scéně už dávno nevládnou jen Američané

Na příkladu jazzového žánru je možné demonstrovat změnu nejen hudebního vkusu většiny posluchačů, ale i společnosti jako takové. Z jednoho z nejpopulárnějších hudebních žánrů své doby se za několik posledních dekád stal žánr menšinový a undergroundový.

Byť i podoba některých jeho odrůd (ne, nebudu Vás zde mořit definicí jazzu a jeho odvozených subžánrů) byla a je posluchačsky přívětivá, tak byl z hudebních přehrávačů valné většiny hudebních konzumentů vytlačen hudbou jednodušší. Uspěchaná a nepřehledná doba si totiž žádá hudbu jednoduše stravitelnou, takovou, kterou lze poslouchat, nebo ji jenom nechat plynout éterem, propustit skrze uši a nepřipustit do mozku.

Na druhou stranu je tomu asi dobře, jelikož jazz patří především do klubů a byť i koncerty pod otevřeným nebem mají často své nepopiratelné kouzlo, tak k tomuto žánru prostě patří uzavřený prostor a jazzu underground zkrátka sluší. Dovolte nám tedy na tomto místě představit tři letošní nahrávky, které stojí za to, abychom se o nich alespoň v krátkosti zmínili, zvlášť pokud se ve dvou z těchto tří případů jedná o alba hvězd soudobé „jazzové“ scény.

Hned na první nahrávce je možné dobře demonstrovat zmíněnou míru popularity soudobého jazzového žánru. Je pod ní totiž jako jeden z jejích autorů podepsán Brad Mehldau a budeme-li generalizovat, tak můžeme konstatovat, že neexistuje žádný aktivní posluchač jazzu, který by jeho jméno neznal a naopak neexistuje jediný posluchač mimo scénu, který by jeho jméno znal (byť se s jeho hudbou možná nevědomky setkal ve filmech Eyes Wide Shut, Vesmírní kovbojové, či Million Dollar Hotel).

Tentokrát své síly spojil s americkým bubeníkem Markem Guilianim a dal tak vzniknout projektu Mehliana. Tento projekt, jehož jméno výrazně napovídá, kdo je pod ním podepsán, na jaře tohoto roku vydal desku Taming The Dragon, která ač je oficiálním debutem tohoto souboru, tak díky zkušenostem obou protagonistů nabízí zajímavou hudbu prostou jakýchkoliv porodních bolestí a dětských nemocí. Byť jsou častokrát podobné nahrávky přes svou formální dokonalost poznamenané přílišnou rutinou, tak právě prvotina dua Mehliana představuje jeden z těch případů, kdy nám výrazné osobnosti prezentují svěží a překvapivou porci nadžánrové hudby. Z Taming The Dragon je cítit, že oběma protagonistům v žilách koluje jazz, ale ten zde není výslednou formou, ale pouze částí výsledné mozaiky. Stejně jako on zde totiž má své místo i ambient, funk, rock a drum´n´bass. S velkou dávkou fantazie tak lze Taming the Dragon přirovnat k letmému setkání Chicka Coreai a Jimmy Cobba v baru Café del Mar, kde jim občas dělá společnost Roni Size. Navzdory tomuto eklektickému komponování není Taming the Dragon pouhý rozplizlý polotovar, ale funkční, soudržné a zábavné album, které je mimo jiné také důkazem žánrového rozhledu a hudebního nadhledu svých tvůrců.

Druhého interpreta, kterého zahrnujeme v našem výčtu, jistě není třeba našim dlouhodobým čtenářům představovat, jelikož se s ním mohli na těchto stránkách střetnout již několikrát. Je jím totiž proslulý norský trumpetista Nils Petter Molvær, jehož jméno je sice také stále spojováno s jazzovým žánrem, ale jedním dechem je nutno dodat, že samotný jazz je stejně jako u projektu Mehliana pouze částí žánrové sloučeniny.

Ta se sice čas od času mírně obmění, ale elementárními prvky jsou i nadále jazz a elektronika. Celou tvorbou Molværa se tak táhne patrná linie a identifikovat jej skutečně není problém. Ovšem obvinit tohoto Nora z ustrnutí ve vývoji a opakování se by bylo nespravedlivé a také liché. Na aktuální nahrávce dostala například nepřeslechnutelný prostor klouzavá steel kytara a ve spojení s klasickým soundem tohoto Nora je to sice na první poslech trochu nezvyklá kombinace, ale rozhodně ne nějak křečovitě a násilně spojovaná a je určitě poměrně zajímavá (snad každému, kdo tvorbu NPM slyšel alespoň z rychlíku, musí být jasné, že nějaké nashvillské country tancovačky se od něho nedočkáme). Jinak se pochopitelně jedná o prvojakostní hudbu s pasážemi, u nichž se ocitáte v jiném světě, na jiné planetě, ztraceni ve vlastním nekonečném vědomí. V jiných částech alba se zase lze obdivovat kompozičnímu talentu tohoto trumpetisty a jeho smyslu pro funkční gradaci kompozic. Pokud zařadíme nahrávku Switch do kontextu dosavadní tvorby NPM, tak její začlenění mezi ostatní díla norského Milese Davise nebude nikterak překvapivé. Molvær se totiž propracoval do bodu, kdy si můžete být jisti, že každá z jeho dalších nahrávek bude navazovat na jeho skladatelský rukopis a bude výrazně nadprůměrná, a přestože bude mít většina posluchačů své osobní favority z diskografii tohoto trumpetisty zřejmě někde jinde, tak to poslech alba Switch nijak nekazí a jeho kvality (opět zdůrazňuji, že vysoké) nesnižuje.

Poslední interpret z dnes prezentované trojice má k jazzu, tak jak je obecně chápán, zcela určitě nejblíže. Trio postavené okolo Stefana Orinse je totiž klasickým pianovým triem, tedy formou, jíž jsou po celém jazzovém universu tisíce. Stefan Orins spolu s kontrabasistou Christophem Hachem a svým bratrem Peterem Orinsem, jinak též členem poměrně zajímavého francouzsko-japonského projektu Kaze, však tvoří trio, které přeci jenom z této záplavy podobných projektů vyčnívá a proto není na škodu se o něm na tomto místě zmínit.

Aktuální album Liv představuje další kvalitní nahrávku této trojice a dokonce bych řekl, že jejich doposud nejsilnější. Byť je manévrovací prostor podobných souborů (ať už v rámci vlastní tvorby, nebo celé scény) poněkud úzký, tak právě Stefan Orins Trio je jedním z těch souborů, které dokáží opravdu zaujmout. Stejně jako dříve jednak rozsáhlostí inspiračních zdrojů (byť se Stefan Orins přiznal, že jména svým kompozicím dodává až po jejich sepsání a ne naopak), kdy výtečné skladby z minulosti odkazující na Sergeje Rachmaninova a Sergeje Prokopfjeva (výtečná skladba Sergeï), nejvýznamnějšího švédského literáta Augusta Strindberga a i u nás notoricky známou spisovatelku pro děti Astrid Lindgrenovou, tentokrát střídají skladby věnované francouzskému katolickému knězi Abbé Pierreovi, či městům Charloroi, Brusel a Krakow. A pak pochopitelně zaujmou i hudbou samotnou. Ta se vyznačuje výrazným citem pro silné, ale ne prvoplánové melodie, které tvoří zajímavé hudební příběhy, v nichž se zrcadlí mimo jiné i inspirace ve skandinávské škole moderního jazzu. Tato inspirace není čistě náhodná a podobné smýšlení kapelníka Stefana je dáno i švédskými kořeny bratrů Orinsových, které prorůstají krom samotné hudební složky i do pojmenovávání skladeb nebo celých alb ve švédštině, jako je tomu například i v případě novinky Liv. Ta je jako celek nakonec takovým ideálním průsečíkem pro většinu posluchačů soudobého jazzu. Pro nové a začínající posluchače je vhodná díky silné melodičnosti a poutavosti, starší a pokročilí u ní zase jistě ocení sehranost kapely a zajímavé ornamentální improvizace vyrůstající z pevné dynamické rytmiky. Hudba poetická a velmi emocionální.

-jt-