Touha po domově, hledání štěstí, přátelství silnější než láska a naprostá oddanost víře. O tom všem je Körnerovo Údolí včel, s jehož divadelním přepisem v současnosti slaví velké úspěchy Divadlo Komedie. A dodejme, že zcela oprávněně.

Dějová linie knihy pojednává o malém chlapci, Ondřeji z Vlkova, který na svatbě svého otce vyděsí mladou macechu Lenorou. Otec, který jej zato téměř přizabije, přislíbí za svůj hříšný počin Ondřejovu duši Bohu. Mladík se tak dostává ke křižáckému řádu, seznámí se s fanatickým rytířem Arminem, jenž je schopný vzdát se všeho světského jen proto, aby došel duchovní spásy. Mezi Ondřejem a Arminem se vytvoří pevné přátelské pouto, avšak mladý muž stále touží po obyčejném všedním životu a po možnosti opět vidět své rodné údolí a včely, které tolik miluje.

Od roku 2012 je tento příběh vystavěný na protikladu fanatismu a lidskosti možné shlédnout na prknech pražského divadla Komedie. Režie se ujala Eva Bergerová a díky skvělému hereckému obsazení v čele s Janem Novotným jakožto rytířem Arminem sklízí i téměř po dvou letech úspěchy. Samotná inscenace je založena na kvalitních hereckých výkonech všech zúčastněných aktérů. Janu Zadražilovi, jako Ondřejovi se bravurně daří ztvárnit přerod dospívajícího chlapce v mladého muže, který marně hledá štěstí a smysl života. Momenty, ve kterých střídá pocity naprosté euforie a totálního zoufalství působí na diváka více než autenticky. Taktéž Ljuba Krbová jako Lenora nám dává pocit, že by se pro lásku a dobro svých blízkých doslova rozdala. Největší prostor však v představení po zásluze dostal rytíř Armin, alias Jan Novotný. Z jeho téměř čtvrthodinového latinsky předříkaného monologu doslova mrazí v zádech. Po celou hru navíc působí velmi chladně, jako fanatický blázen, který jde tvrdě za svým cílem.

Je však otázkou, nakolik je možné divadelní děj pochopit bez předchozího seznámení se s jeho, ať už filmovou nebo knižní, předlohou. Dialogy jsou totiž okleštěné až na dřeň. Jednotlivé scény přecházejí plynule v další a herci ve vedlejších rolích zpravidla ztvárňují více postav. Divák, který nezná Körnerův příběh, se tak v představení může ztrácet, marně hledat nějaký záchytný bod, od něhož by se odrazil a vysvětlení se mu možná dostane až v tragickém zakončení příběhu. Oproti tomu znalec literárního či filmového předobrazu bude zajisté doslova nadšen.

Tvůrci inscenace vsadili na kvalitní herecké výkony a o to více ochudili nejen dialog ale též i kostýmní výpravu a vybavení divadelní scény. Na někoho tak může působit hra „nedotaženě“. Opak je ale pravdou. Krása inscenace je založena právě na jednoduchosti, a proto si po celou dobu vystačí herci pouze s několika židlemi a jedním stolem. Na místo drobných rekvizit, které by usnadnily aktérům jejich úsilí, využívají nelehké pantomimy, kterou ovšem dokonale zvládají. Jevištní kulisy jsou pak sestaveny do dvou klínových ramp, díky kterým herci předvádějí děj ve více liniích. Taktéž kostýmy jsou vyřešeny velmi poskromnu. Přehozením bílého prostěradla přes černou košili se z obyčejného vesnického chlapce stává křižácký rytíř a zase naopak. V dokonalé souhře s osvětlovači tak dokonale nastiňují krutost příběhu i středověku samotného.

Hodnocení:

Údolí včel plně naplňuje úsloví o tom, že v jednoduchosti se skrývá krása. Když je kouzlo hry uloženo ve scénáři a podloženo kvalitními hereckými výkony, není už zapotřebí složitých jevištních kulis, rekvizit, ani kostýmů. Pokud však někdo příběh samotný nezná, může během inscenace marně tápat, snažit se jej pochopit a být přirozeně lehce rozladěn. Škoda jen, že se inscenace koná v poněkud stísněných prostorách. Hlavní hrdinové by si zajisté za své výkony zasloužili mnohem honosnějšího prostředí a větší aplaus.

91%

Markéta Texlerová