Co si přeje Umberto Eco ve své poslední vůli?

Od smrti Umberta Eca uplynul před pár dny pouhý měsíc, přesto již poněkolikáté plní jméno slavného italského sémiotika, historika a spisovatele titulky novinových článků. Nejprve se psalo o připravovaném vydání jeho poslední knihy, poté média zaujal Ecův pohřeb a fakt, že se autor řady světově proslulých románů nechal zpopelnit. Nyní se v zahraničí živě diskutuje o jeho poslední vůli…

Na pravdu boží se Umberto Eco odebral 19. února letošního roku. Stalo se tak v jeho milánském domě, kde v noci podlehl zákeřné rakovině, se kterou marně sváděl boj dlouhé dva roky. S jeho smrtí přišla Evropa o jednoho z posledních literárních mohykánů a vzdělanců druhé poloviny 20. století. „Byl příkladem pozoruhodného evropského intelektuála, spojovala se v něm jedinečná inteligence s neúnavnou schopností předjímat budoucnost. Je to velká ztráta pro kulturu, která bude postrádat jeho psaní, jeho hlas, jasné a živé myšlení, jeho lidskost,“ reagoval na smutnou zprávu bezprostředně po jejím zveřejnění italský premiér Matteo Renzi. Na onen svět se piemontský rodáka vydal zhruba rok po vydání svého v pořadí sedmého románu nazvaného Nulté číslo. Ten spatřil světlo světa na jaře loňského roku, kdy ho na knižní pulty dodalo autorovo domovské nakladatelství Bompiani. Na podzim se pak kniha dočkala také českého překladu, který zaznamenal mimořádný čtenářský ohlas. Kromě Nultého čísla navíc v uplynulém roce u nás od Eca poprvé vyšel literárně-kulturní esej Otevřené dílo a doplněného vydání se dočkalo též mnohovrstevnaté Foucaltovo kyvadlo. Vedle těchto knih stihlo nakladatelství Argo na český trh ještě dodat dvojici esejů Dějiny ošklivosti a Dějiny krásy. Tuzemští čtenáři tak mohou Ecovo dílo znát velmi zevrubně.

Jedna Ecova kniha do Čech zatím ovšem nedorazila a zřejmě v nejbližších měsících ani nedorazí.  Jen pouhý týden po spisovatelově úmrtí totiž v Itálii vyšla sbírka autorových esejů. Mělo by jít o úplně poslední Ecovo literární dílo, jakousi definitivní tečku za jeho plodným spisovatelským životem. Původně měla kniha pojmenovaná Pape Satan Aleppe, podle citátu z úvodu sedmého zpěvu Danteho Božské komedie, spatřit světlo světa o něco později. Vydavatelství La nave di Teseo, jež za jejím vznikem stojí, se ale vzhledem k Ecovu náhlému skonu rozhodlo práce na sbírce co nejvíce urychlit. Lidé si ji tak mohli poprvé osahat už 26. února. Původně se přitom předpokládalo, že vyjde až v květnu. Kniha s podtitulem Kronika tekuté společnosti je sbírkou esejů, které vycházely od roku v týdeníku L’Espresso. Titul neuvedlo na trh někdejší Ecovo domovské nakladatelství Bompiani, ale La nave di Teseo. K němu slavný piemontský rodák přešel v závěru života poté, co se Bompiani stalo součástí impéria Silvia Berlusconiho. Aby nové vydavatelství získalo určitou samostatnost, daroval mu Eco 2 miliony eur. Těžko přeložitelný název dal spisovatel svým esejům záměrně. „Výkřik je dostatečně tekutý a dokonale tak vystihuje zmatení dnešní doby,“ nechal se Eco slyšet.

Spisovatelům pohřeb se konal 23. února a jak avizovala Ecova rodina, byl střídmý, soukromý a relativně krátký. Celý ceremoniál trval necelou hodinu. Poslední rozloučení s nejslavnějším rodákem z piemontské Alessandrie se odehrálo v milánském Castello Sforzesco, kde se svými projevy vystoupilo několik spisovatelových přátel. Na základě vlastního přání byl Eco zpopelněn. Před pár dny se na veřejnost dostalo znění spisovatelovy závěti. V ní Eco napsal, aby se přinejmenším deset let po jeho smrti nepořádaly žádné konference a shromáždění věnovaná jeho životu a tvorbě. Podle profesorky Patrizie Violiové, která stojí v čele vysoké školy založené Umbertem Ecem, jde ale o žert pro spisovatele typický, který odráží jeho geniálnost. „Tímto svým rozhodnutím spisovatel dokázal, že patří do jiné kategorie. Že je nedostižitelný. Umberto Eco je živým důkazem toho, že všichni nejsme stejní,“ soudí bývalý rektor Boloňské univerzity Ivano Dionigi. Zdali je takový výklad správný, je ovšem otázkou. Svého druhu jde o poslední Ecův literární odkaz.

Pavel BestA