Soubor Divadla Komedii nepřestává ani po Novém roce v zevrubném zkoumání jihovýchodní dramatiky. První letošní premiérou, kterou před několika málo dny uvedli zdejší divadelníci na svých prknem, se totiž stala inscenace makedonského dramatika Gorana Stefanovského. Hra nazvaná Divoké maso pojednává o osobních dramatech jedné balkánské rodiny za 2. světové války.

Ne nadarmo loni na konci léta přibyl k názvu Divadla Komedie dovětek hlásající, že jde o Centrum východní dramatiky. Spolek, který zdejší divadlo spravuje již třetím rokem, se totiž hrám východní, nebo chcete-li slovanské provenience, věnuje prakticky už od počátku své vezdejší existence. Připomeňme jen, že v předcházejících letech uvedl soubor na svých prknech hry jako byla Past polského autora Tadeusze Różewicze, Naše třída od jeho krajana Tadeusze Słobodzianeka, Rozkvetlý sekery slovenského dramatika Viliama Klimáčka, nebo Kebab Rumunky Gianiny Cărbunariuové. Zejména první dvě zmíněné inscenace patřily k tomu nejlepšímu, co u nás momentálně na prknech znamenajících svět vzniklo, a je proto s podivem, že se ani jedna nedostala loni, či předloni do širšího výběru v anketě o inscenaci roku pořádanou Divadelními novinami. Buď jako buď, Divadlo Komedie každopádně i letos pokračuje v sympatickém seznamování tuzemských diváků s těmi nejlepšími hrami východní Evropy.

Další slovanskou položkou v seznamu zdejšího souboru se v polovině měsíce ledna stala inscenace makedonského dramatika a scénáristy Gorana Stefanovského nazvaná Divoké maso. Ta vznikla v roce 1979 a poprvé si ji bylo možné prohlédnout v Dramski Teatar ve Skopje, kde zaznamenala velký úspěch. Hra se odehrává v roce 1942 v makedonském hlavním městě a pojednává o rozkladu zdejší rodiny Andrejevičů, v širším horizontu pak o rozpadu jednoho státu, jednoho společenského řádu, myšlenkové a morální pospolitosti, která se hroutí pod tlakem nastupujícího nacismu, ale i neméně nenasytného kapitalismu. „Když jsem Divoké maso napsal, domníval jsem se, že se jeho děj odehrává v minulosti. Nyní vidím, že má něco společného i s budoucností,“ uvedl dramatik, jenž se aktivně účastnil i závěrečných příprav inscenace.

Středobodem hry makedonského autora jsou tři synové Dimitrije Andrejeviče ne nepodobní bratrům Karamazovým Fjodora Michajloviče Dostojevského. Všechny totiž spojuje obtížný vztah k vlastní rodině, zejména pak k despotickému a místy až nesnesitelně nerudnému otci upoutanému na invalidní vozík. Každý z bratrů navíc představuje jednu z možných variant, jak na svět nahlížet, respektive jednu z možných cest, po níž se bylo v té době možné vydat. Zatímco nejmladší Andrej propadá komunistickým ideálům a víře v spravedlivější svět, což ho přivede až do vězení, jeho starší bratr Stevo naopak neochvějně pracuje na své kariéře a snaží se vyšplhat po firemním žebříčku až na jeho úplný vrchol. To nejstarší Simon, živící se jako číšník, už na všechno, podobně jako jeho otec rezignoval a pomalu se upíjí k smrti. Stefanovski naštěstí nepojal své postavy jen jako bezduché figurky ilustrující výše zmíněné pohledy, ale naopak jim vdechl život a udělal z nich živoucí lidské bytosti se svými vnitřními zápasy a trápeními.

Z bratrů zřejmě herecky nejvíce zaujme Jiří Racek, jemuž je sice v inscenaci ze sourozenců Andrejevičových svěřen nejmenší part, ryšavý pražský rodák se ho ale chopil s nesmírným citem a bravurou, díky nimž Simon působí dojmem usouženého alkoholika až Zolovské tragiky. Podobně impozantně si v inscenaci vede i Eva Vrbková, jeden z klenotů zdejšího souboru, jejíž útrpný výraz je místy tak dojemný, zároveň však nikdy neztrácí na věrohodnosti, až z toho člověku mrazí v zádech. Spíše okrajovou postavu matky tří synů balancující na hraně šílenství obdařuje neuvěřitelnou hloubkou a posouvá ji mnohem více do centra dění. Dělá z ní empatickou ženu, jakousi pramáti národa, která je schopná svým vnitřním nastavením vycítit blížící se tragédii.

Pochválit je nutné také scénografické řešení inscenace, které je, tak jak bývá v Komedii dobrým zvykem, velmi decentní a za nímž stojí sám režisér hry Jan Novotný. Minimalisticky pojatému jevišti, jen s několika málo rekvizitami, dominuje velké plátno, na které jsou promítány filmové dotáčky. Právě ty podle mnohých českých kritiků představují kruciální problém celé inscenace. Redaktor Lukáš Dubský dokonce na adresu předposlední filmové dotáčky uvedl, že „je k nepřečkání.“ Pokud v něm sekvence skutečně takový pocit vzbudila, je to podle mě jen a jen dobře. Jde totiž o záměr autorů. Cíl a smysl filmových dotáček můžeme spatřovat právě ve snaze prohloubit celkový depresivní dojem, jímž je hra až do morku kosti nasáklá, což se přesně děje.

Hodnocení:

Divadlu Komedie se podařilo z balkánských dálav vypreparovat a přivést další divadelní skvost. Jediná titěrná výtka míří k textu hry samotné. I vzhledem k relativně kratší „stopáži“ (inscenace, jestli mě paměť neklame, trvá okolo hodiny a půl), bych si dokázal představit delší střední část, díky níž by bylo možné svěrák drtící hlavní postavy utahovat o něco déle a pozvolněji a docílit tak ještě ničivějšího účinku.

84%

Pavel Besta