Již více jak rok se po prknech Divadla Komedie prohánějí aktéři humorně laděné inscenace polského dramatika Bogusława Schaeffera nazvané Scénář pro tři neskutečné, ale existující herce. Z původně lehce rozpačitého představení se nakonec vyklubala mimořádně zdařilá hra.

Za nastudováním nedlouhé, 95 minut trvající inscenace stojí polský režisér Gabriel Gietzky, který zdejší divadelní jeviště velmi dobře zná, neboť na něj před časem převedl náročný Gombrowiczův román Pornografie. Jde o zkušeného divadelníka, který měl možnost s Bogusławem Schaefferem jako herec několikrát spolupracovat. Snad i proto si pro svůj další divadelní počin vybral právě jeho avantgardně laděnou hru s trochu prazvláštním a znepokojujícím názvem Scénář pro tři neskutečné, ale existující herce. Její základní kostra je přitom relativně prostinká. Pojednává o trojici divadelníků, dvou hercích a jednom režisérovi, kteří se po dobu několika týdnů pravidelně scházejí, aby společně nazkoušeli nové představení. Příliš se jim to ale nedaří, neboť se vždycky zaseknou hned na první replice.

U tuzemské kritiky bohužel hra nedošla ocenění ani pochopení. Můj bývalý kolega Vojta Poláček o ní dokonce napsal, že by nad ní „Goebbels zajásal, neboť tepe zvrhlé umění.“ Podle něj se totiž vysmívá vysokému umění a intelektualismu. Podobné tvrzení je podle mě stejně přitažené za vlasy, jako kdybychom chtěli Klause Manna nařknout z toho, že v Mefistovi skládá hold bezpáteřnímu patolízalství a kariérismu. Kniha je totiž také napsaná v neutrálním tónu. Odsouzení přitom, tak jak to u kvalitních uměleckých děl má být, nechává Mann na samotném čtenáři. Stejně tak činí i Schaeffer. Zavádí nás do jisté situace, ukazuje nám určitou scénu, seznamuje nás se svými postavami, je však jen na nás divácích, jak si jejich počínání vyložíme a jaký morální postoj k nim zaujmeme.

Velká část představení se trochu netradičně odehrává na forbíně před zataženou oponou. Právě zde se schází ona trojice neskutečných, ale existujících herců, kteří se pouštějí do zkoušení. Už jen dorazit sem ve stejný čas a pustit se do práce, je, vzhledem k jejich jinak nabitému programu, velký problém. Když přijde první, druhý už kamsi odběhl a třetí pro jistotu ještě vůbec nedorazil. Prostě tak jak to na divadle často bývá. To se přitom, přestože se herci zaklínají, že příště se už smluví lépe, opakuje při každém dalším zkoušení. Také nacvičování dialogů začíná a vlastně končí stejně, tedy replikou: „Nikodéme, četl jsem Metafyziku od Heideggera a nic jsem nepochopil,“ a navazující otázkou „A četl jsi ho pozorně?“ Divák díky tomu postupně zabředá do absurdního kolotoče stále stejných vět a situací.

To by však nestačilo, což si zřejmě moc dobře uvědomil, či to spíše z vlastní zkušenosti odsledoval i sám autor. Každá zkouška se tak po vyřčení oněch stále stejných a neměnných vět zvrtne. Herci začnou text po svém rozebírat, polemizovat s režisérem, bavit se, tančit, až se divadelní nácvik postupně překlopí v bláznivý rej plný skečů, pěveckých vystoupení a slovních hříček. Nakolik jde od herecké trojice Jaromír Nosek, Michal Slaný a Jan Hofman o improvizaci, nebo předem secvičenou scénku, je otázkou. A vlastně právě o tom Schaefferova hra je. O hranicích mezi divadlem a skutečností, o jejich nezřetelnosti a prostupnosti. Ačkoli se zdá, že herci tímto způsobem nikdy nemohou připravovanou hru nastudovat, nakonec se jim to daří. Inscenaci tak můžeme považovat za poctu, nebo naopak kritiku divadelníků; každopádně svéráznou a pravdivou. Neukazuje totiž herce, jací by měli být, jak by si to přál kolega Vojáček, ale jací skutečně jsou.

Hodnocení:

Přestože v době uvedení na divadelní prkna byl Scénář pro tři neskutečné, ale existující herce přijat spíše chladně, s odstupem času lze inscenaci hodnotit jako nadmíru zdařilou. Využívajíc k tomu všech typů komiky od té slovní, až po situační se totiž dotýká podstaty současného herectví jako takového.

87%

Pavel BestA