V Divadle v Rytířské obstojně smlouvá Etzler se Zimou

Od listopadu loňského roku mají příznivci polských tragikomedií možnost v centru Prahy v Divadle v Rytířské zhlédnout nejnovější adaptaci polského dramatu Smlouva z pera nedávno zesnulého dramatika Slawomira Mrožka. Režie se ujal Petr Kracik a do hlavních rolí zkrachovalého literáta a nového portýra obsadil Miroslava Etzlera a Karla Zimu.

První překvapení čeká na příchozí diváky hned po vstupu do hlavního sálu divadla. Zatímco se totiž pomalu usazují na svá místa, na jevišti před sebou už v přítmí mohou zahlédnout postavu krčící se v křesle a tu a tam popíjející whisky. Nejedná se o nikoho jiného než o padesátiletého ostravského herce Miroslava Etzlera, který si svou roli evidentně užívá. Inscenace jako taková pojednává o stárnoucím muži, který ztratil smysl života. Ten obývá malý pokoj v honosném švýcarském hotelu, tráví hodiny a hodiny v baru, kde usrkává whisky, nebo popíjí šampaňské. Jak se postupně dozvídáme, jde o někdejšího dramatika, respektive scénáristu, o jehož díla už Hollywood drahnou dobu nejeví zájem. Magnus, jak se muž jmenuje, tak postupně chudne a díky notným dávkám alkoholu také zdravotně chřadne.

Děj tragikomedie polského dramatika Slawomira Mrožka se začíná odvíjet ve chvíli, kdy umírá starý hotelový portýr a zároveň jediný přítel scénáristy Magnuse. Ten tak přichází do kontaktu s novým zaměstnancem hotelu Rezidence, s nímž se začíná bavit. Navíc právě tehdy zjišťuje, že z naspořených peněz mu už zbývá jen pár tisíc, které mu vystačí na vydržování si hotelového pokoje jen po jeden jediný týden. Než aby ho musel opustit, rozhodne si najmout onoho sluhu v podání Karla Zimy, který ho má v nestřežený okamžik během oněch zbývajících sedmi dní zabít. Portýr přitom nabídku stát se nájemným vrahem bez servítků přijme a s Magnusem o tom dokonce sepíše smlouvu. Úvod tedy neotřelý, zajímavý, až na samotné hraně nějakého pokleslého žánru.

 
Scéna je jednoduchá, evokující dojem drahého švýcarského hotelu. Sestává se z pár propriet a velkého červeného křesla, v němž po většinu hry sedí Miroslav Etzler. Nijak tedy na první pohled nenadchne, zároveň ale ani neurazí. Vzhledem k dispozicím Divadla v Rytířské je zdejší repertoár dlouhodobě orientován na komorní představení, mezi něž Smlouva bezesporu patří. Založena je tak především na hereckém umu, v tomto případě mužského dua a jeho dialozích. Zatímco padesátiletý Etzler si s postavou stárnoucího literáta ví celkem dobře rady – ta díky němu postupně prochází proměnou z povýšenecky se vyjadřujícího světáka, ve vetchého a zarmouceného starce, s postavou portýra v podání Karla Zimy je to už výrazně horší. Na místě by zřejmě bylo pojmout ji lehce saturninovsky, tedy jako chladnou nezúčastněnou osobu s unylou jednotvárnou mluvou, ale výraznou obličejovou mimikou.

Ne nadarmo se v Polsku v uplynulém půlstoletí vžilo pořekadlo: „Něco takového by nevymyslel ani Mrožek!“ První část představení se sice nese v realistickém duchu, slibuje zajímavou zápletku na téma smrti a hledání smyslu života a je prodchnuta groteskností, černým humorem a satirickými výstupy, ta druhá se ihned po svém započetí zlomí do poněkud absurdnějšího tónu. To je celkem pochopitelné, neboť se Mrožek proslavil jako jeden z předních představitelů tohoto směru. Jeho Smlouva však zdaleka nedosahuje takových kvalit jako Ionescova Plešatá zpěvačka, nebo Beckettovo Čekání na Godota. Zejména Mrožkově hře chybí nějaké obecnější vyústění. Kromě pocitu sklíčenosti a bezmoci osamělého člověka nenabízí další výraznější vrstvu. Přesto ale stojí za vidění. Už jen proto, že se tak člověk může seznámit s trochu jiným pojetím absurdního dramatu.

Hodnocení:

Představení se sestává ze dvou na sebe navazujících, ovšem nestejně kvalitních částí. Zatímco první diváka příjemně navnadí, takže bude zřejmě o přestávce přemýšlet, jakou že by mohla mít hra pointu, druhá se hned od začátku oděje do podivně absurdního hávu. Jednotlivé příběhové zvraty jsou ale příliš nepravděpodobné a nelogické a bohužel tak ponejvíce evokují cimrmanovskou Hodinu pravdy, místo, aby připomínaly Ionescovy podobně laděné hry.

Markéta Texlerová