V Leice představují stěžejní fotografické cykly Sirotka

Atmosféra v renomované výstavní síni Leica Gallery Prague se v uplynulých dnech změnila k nepoznání. Po výstavě věnované blyštivému světu rockových hvězd do ní totiž zavítaly o poznání hloubavější a intimnější práce fotografa a kameramana Petra Sirotka. Ty sice zachycují rozličné objekty, spojuje je ale základní téma, jímž je plynutí času.

Pokud lidé znají jméno Petra Sirotka, pak povětšinou ve spojení s dokumentárním filmem. Třebaže se pražský rodák v polovině 60. let vyučil fotografem a už o dekádu dříve ho bylo možné spatřit v ulicích našeho hlavního města, jak jimi bloumá se svým přístrojem, širší věhlas mu přineslo jeho působení v Krátkém filmu Praha. Na konci 60. let se totiž Sirotek vrhnul na studium filmové kamery na FAMU a následně se z něj stal kameraman. V Krátkém filmu Praha působil bezmála 15 let a stihnul zde vytvořit přes 200 dokumentů a natočit dvě desítky autorských filmů. Za práci na snímku Jakou barvu má Písek si svého času dokonce odnesl Cenu Ministerstva kultury. Jiné jeho dokumenty se dočkaly i mezinárodního uznání na prestižních zahraničních festivalech. Později Sirotek pro televizní stanici CNN zdokumentoval dramatické okamžiky sametové revoluce a o rok později pro německou ARD a ZDF vytvořil v Barmě dva středometrážní dokumenty Yravádí. Současně se nicméně i nadále věnoval fotografii, a to jak umělecké, tak i komerční. V obou oblastech byl, dá se říci, úspěšný. Na jedné straně je autorem fotografií pro obaly gramofonových desek pro Supraphon, na straně druhé se může pochlubit cenou UNESCO za svůj cyklus umělecko-dokumentárně laděných snímků.

Po delším čase se Sirotek představuje veřejnosti opět jako fotograf. Na autorovu uměleckou tvorbu si totiž v těchto dnech posvítili v Leica Gallery Prague. Do výstavní síně se Sirotek vrací se svými díly po 12 letech. Naposledy vystavoval v roce 2004 v pražské Galerii Soho. Současná přehlídka jeho prací sice není nijak zvlášť rozsáhlá, přesto ji lze považovat za svého druhu retrospektivu. Přibližuje totiž dva zásadní cykly ze Sirotkova díla. Navíc byla uspořádaná u příležitosti blížícího se sedmdesátého výročí od autorova narození. Kulatiny oslaví Petr Sirotek 13. května. Ústřední téma nynější výstavy a de facto celé autorovy tvorby lze odvodit již ze samotného názvu expozice. Ta se totiž jmenuje Okamžiky uplynulých let a krouží kolem plynutí času, respektive kolem Sirotkovy snahy ho ve svých dílech uměleckým způsobem obsáhnout a zvěčnit. Ze dvou základních cyklů přítomných v Leica Gallery Prague je to patrnější v autorových zátiších. Ty na první pohled vypadají trochu banálně a umrtveně, ve skutečnosti se ale v nich fotografovi dokonale daří zakonzervovat minulost.

Snímky sice ukazují věci naprosto běžného charakteru, počínaje reklamními obrazy, přes kočárky a brýle, až po dřevěné a látkové hračky, či snad loutky. Nejde ovšem o předměty nové, ale lehce oprýskané, na nichž již zanechal svůj otisk zub času. Samotné objekty Sirotkova zájmu tedy evokují myšlenky nad tím, jaký byl jejich předešlý osud a jak se dostaly na místo, kde právě jsou. Zároveň se při pohledu na ně může člověk ptát, co je asi v budoucnu čeká, do jakých rukou se dostanou a jak s nimi bude zacházeno. „Zátiší nejsou dle autora jen mrtvým světem odložených, samotě propadlých předmětů, ale spíše prostředím, jež dotváří svět živých a tvoří tak kotviště našich vzpomínek,“ myslí si kurátor výstavy Josef Vomáčka. Svým celkovým vzezřením připomenou především podobně laděné snímky Sirotkova vrstevníka, fotografa Miroslava Machotky, který měl v Leice výstavu před dvěma lety. Jak je u podobných cyklů zvykem, i v tomto případě jsou snímky černobílé. Jen by jim možná slušel větší formát, který byl dal vyniknout i drobnějším detailům a celkově lepší zarámování se širším bílým okrajem, jak je dnes zvykem.

Vrchol autorovy tvorby lze nicméně z uměleckého hlediska hledat přeci jen jinde. Představuje ho druhý hlavní cyklus spoluvytvářející páteř nynější výstavy. Nese název Nepál a vzniknul již v roce 1973, tedy v autorových širších začátcích. Kolekce se zrodila během půlroční expedice, kdy Sirotek jako oficiální kameraman a fotograf doprovázel první československou horolezeckou výpravu na pátou nejvyšší horu světa Makalu. Během této cesty dal autor vzniknout dvěma autorským dokumentárním filmům – Himálaji 72 a Zemi pod Himálajem, který se stal nejprodávanějším československým dokumentem té doby. Vedle filmování stihnul Sirotek také fotit, což dokládají, jak vystavené snímky, tak dvě cestopisné publikace přibližující nepálský výstup. „V jeho fotografiích se mu podařilo brilantně zachytit každodenní život místních obyvatel žijících ve městě i v extrémních přírodních podmínkách. Sirotek byl v řadě míst prvním, kdo místní obyvatele profesionálně portrétoval a kdo objevoval a zaznamenal nezvyklou krásou v oněch těžkým životem popsaných a formovaných tvářích, snímaných navíc v moderní dobou nedotčeném prostředí,“ vysvětluje Vomáčka. Dá se říci, že těmito pracemi – opět černobílými – se Sirotek včlenil do tehdy stále ještě aktuálního proudu humanistické reportáže. Pokud jsme jeho první cyklus přirovnali k snímkům Miroslava Machotky, pak pro ten druhý lze najít společné rysy kupříkladu s posledními snímky, které v polovině 50. let vytvořil Werner Bischof v Peru. I ty si nedávno mohli návštěvníci Leica Gallery Prague prohlédnout. Expozice prací slavného člena Magnum Photos zde proběhla na přelomu loňského a letošního roku.

Pavel BestA