Virginia Woolfová

Orlando

Virginia Woolfová měla obrovský talent vměstnat do svých vět hodně životních postojů. Ačkoli dovednost psát mezi řádky prokázala ve všech svých románech, v Orlandovi svou schopnost více než potvrdila.

Nedlouhý román Orlando čítající sotva dvě stě stran vydá svým obsahem na několik knih. Je to fiktivní biografie o šlechtici vyrůstajícím v době anglické královny Alžběty I., který se zamiluje do krásné cizokrajné princezny, prožije zradu v lásce a později se promění v ženu, jež žije s kočovnými cikány, dostává se na večírky anglické smetánky, vdá se a nakonec se z ní stane mladá emancipovaná žena ve 20. století. Již na první pohled je to tedy kniha pojednávající nejen o alžbětinské a viktoriánské době, ale také román o čase, který se na chvíli zastaví a pohltí každý pohyb větru, každý myšlenkový pochod člověka.

Autorka čtenáře zaujme jak stylem vyprávění, tak způsobem jakým oznamuje důležité dějové zvraty a překvapivé posuny, k nimž v knize postupně dochází. Zároveň však ohromuje i svým vypravěčským jemnocitem. Práce s časem je pro ni velkou výzvou a hrou. Polemizuje o tom, co si vypravěč může dovolit a co již ne. Tento moderní způsob psaní nepojala jen jako samoúčelný experiment, ale dala mu nový rozměr tím, že ho zapracovala do příběhu, do svých myšlenek.

Virginia Woolfová se proslavila zejména svým „proudem vědomí“, který je v Orlandovi viditelný zejména při hře se čtenáři. „A zde můžeme pauzu v samomluvě využít k úvaze, jak to bylo zvláštní, vidět Orlanda opírat se o loket…„, sděluje vypravěč jakoby neměl tu moc s hrdinou hnout, nemohl ovlivnit jeho myšlenky a tudíž musí počkat, až bude opět hrdina chtít pokračovat ve svém příběhu.

Zde ale hra s časem zdaleka nekončí. Woolfová sice nechce přetrhnout časovou posloupnost, na druhou stranu ale důležité mezníky z Orlandova života sděluje jen jakoby mimochodem. „Za několik okamžiků se zasnoubili,“ zaznívá v románu o důležitém kroku v životě každého člověka. Tomu však nepředchází žádná, byť sebemenší zmínka, která by mohla k takovému vývoji odkazovat. Stejně jako čas občas plyne zdánlivě bez větších vzruchů, než se naráz stane něco mimořádného, tak Virginia Woolfová popisuje příběhy svých hrdinů. Její „děj – neděj“ kopíruje život, zachycuje naše bytí. Ale už nevysvětluje. A tak se například nikdy nedozvíme, proč se jednoho dne Orlando probudí jako žena. I když je v románu zmíněn pokus lékařů a psychologů o vysvětlení, proč k tomu došlo, vypravěč jejich zkoumání ukončí jednoduchou větou: „Nám stačí konstatovat tu prostou skutečnost: Orlando byl do třiceti let mužem, pak se stal ženou a zůstal jí navždy.“

Otázkou zůstává, proč tolik životů a proč obě pohlaví v jedné osobě. Je to hledání našeho já nebo obraz celého světa? Nebo bychom měli odpověď hledat ve feministických aktivitách autorky, která sama měla vztahy jak s muži, tak se ženami? Biografie mladého šlechtice se může v tomto zorném úhlu proměnit v životopis samotné Woolfové, která touto knihou chtěla vyřknout vše, co si myslela a co ji trápilo. Proč by jinak v příběhu o muži, který se promění v ženu, bylo tolik polemik o literatuře, o tom, co je to umění, co psaní a co sláva? „Co má chvála a sláva společného s poezií? Co má sedm vydání společného s její hodnotou?„, ptá se vypravěč ke konci knihy předtím, než svou hrdinku nechá zemřít.

Fiktivní biografie o mladém šlechtici tvoří několik poutavých příběhů, které se přelévají z jednoho do druhého a zároveň tvoří ucelený děj. Hra s časem, překvapivost děje a přesný a citlivý popis myšlenek a jednání hrdinů potvrzuje obrovský talent Virginie Woolfové.

Vydavatelství:
Odeon

Rok:
2009

Překlad:
Kateřina Hilská

90%

Alžběta Bublanová