Předchozí článek
Překvapení ve Varech. Vítězem je kritizovaný Křižáček
Publikováno 09 Čvc 2017
Až zase za rok. Mezinárodní filmový festival uzavřel včera své brány. Hlavní cenu si z něj k nemalému překvapení novinářů odnesl český snímek Křižáček. Tuzemský film se podobného ocenění dočkal naposledy před 15 lety. Podle většiny kritiků si bohužel vítězství nezasloužil.
Letošní ročník karlovarské přehlídky byl nebývale vyrovnaný. Ačkoli mu chyběl výrazný tahoun, v hlavní soutěži nabídl několik výjimečných děl. Skloňovala se zejména dvě jména. Favoritem číslo jedna byl bosenský snímek Chlapi nepláčou režiséra Alena Drljeviće. Ódy na něj lze pět jak pro herecké výkony, skvěle vystavěný děj, téma i kameru. Snímek vypráví o skupince válečných veteránů z opačných táborů války na Balkáně, jež se schází na horách, aby tu nastoupila svéráznou terapii. „Nevím, jestli se minulost dá vyléčit, usmířit a vysvětlit, ale dvacet let poté se o to musíme alespoň pokoušet,“ řekl režisér Alen Drljević, který odobnou léčebnou kůrou sám prošel. Na hlavního adepta na vítězství nakonec zbyla „jen“ Zvláštní cena poroty. Druhým horkým kandidátem na Křišťálový glóbus byla ruská Arytmie. Ta si v hlasování odborníků ve Festivalovém deníku vysloužila celkovou známu 4,5 z pěti možných. To je výrazně nejvíce ze všech takto bodovaných snímků v historii festivalu. Přesto ani tragikomedie z prostředí moskevské záchranné služby na přehlídce netriumfovala. Porotci alespoň Alexandru Jatsenkovi coby vyhořelému lékaři přiřkli cenu za nejlepší herecký výkon.
Pokud by hlavní soutěž opanovali polští Ptáci zpívají v Kigali o ornitoložce, která ve Rwandě zachrání dceru svého kolegy před běsněním jednoho ze zdejších kmenů, nebo Cukrář (zřejmě nejpříjemnější překvapení festivalu), který dlouho vedl hlasování diváků, vše by bylo v pořádku. Křišťálový glóbus ale nakonec získal Křižáček. Snímku bylo a je možné vyčítat leccos. Prakticky jde o historickou road movie nepřinášející tematicky ani vizuálně nic nového. Po umělecké stránce nesnese s výše uvedenými filmy srovnání. Inspirovaný je nepříliš povedenou básní Jaroslava Vrchlického o rytíři, jenž se vydává hledat svého syna, který kvůli legendám o dětských křížových výpravách utíká z domova. Spíše než kontemplativní, jak film charakterizují jeho tvůrci, je výsledný tvar mravokárný a výchovný. Už od počátku je přitom více méně jasné, kam děj směřuje a jak skončí. Díky nekonečným sekvencím, kdy rytíř jen útrpně putuje krajinou, se divák prakticky od počátku ptá, kdy že se konečně dočká kýžených titulek na konci. Jediným světlým bodem Křižáčka je brilantní výkon Karla Rodena. Ani ten ale nemůže zakrýt bezduchost a plytkost předlohy i samotného zpracování.
Proč si tedy Křižáček odnesl Křišťálový glóbus?, vkrádá se otázka. „Křižáčkovo prvenství jistě nelze přikládat pouze zdvořilosti zahraničních porotců vůči hostiteli. Porota svým výrokem sdělila významnou věc: v éře setrvalého proudu relativně kvalitních, ale také navzájem podobných filmů se možná více než co jiného cení osobitost,“ nabídl jedno z možných vysvětlení Marcel Kabát z Lidových novin. Částečně s ním lze souhlasit. Snímek režiséra Václava Kadrnky je ve srovnání s ostatními soutěžními bijáky jiný. Nedá se ovšem říci, že lepší, že by jeho forma vedla k něčemu umělecky hlubšímu. Nic takového snímek nenabízí. Spíše se lze bohužel domnívat, že udělení hlavní ceny má být povzbuzením pro české filmaře, kteří nejen ve Varech ale i ve světě stále více paběrkují. Přes všechna proti totiž Křižáček měl alespoň dostatečné kvality na to, aby do soutěže vůbec mohl být zařazen. To se přitom nemusí jen tak zopakovat. Spekulovat je možné i o tom, jak moc velký vliv na udělení ceny má to, že ho produkovala Česká televize, hlavní mediální partner festivalu…
Když už je řeč o nepříjemných překvapeních, to největší vyvolala cena za režii. Kromě výše zmíněných snímků si na ni jednoznačně brousila zuby Chibula, vyprávějící o posledních dnech gruzínského prezidenta Zviada Gamsachurdi, z dílny světově proslulého režiséra George Ovašvili. Porota ale ocenění přiřkla tuctovému slovenskému snímku Čára, respektive jeho režiséru Peteru Bebjakovi. Co ji k tomu vedlo, zůstává záhadou. Jako kdyby jury chtěla pochválit kinematografii jednoho někdejšího státu. Letošní přehlídka byla sice plná kvalitních snímků, celkové vyznění je ale trochu pochmurné, v duchu přísloví: „Pochvalme se, neboť to za nás nikdo jiný neudělá.“
Jan Perniš
Byly tu silnější snímky, než Křižáček, shodli se vesměs všichni novináři v Karlových Varech. Myslím, že je to třeba podepsat. Křižáček podle mě úplně nezklamal, ale hlavní cenu si nazaslouží. Tu měli dostat jiní.
Jestli se nepletu, tak Křižáček dostal od diváků vůbec nejnižší známku, ze všech snímku v hlavní soutěži… Chtěla snad porota šokovat, když mu udělila cenu. Doteď mi to hlava nebere.
Jak už jsem psala v průběžném komentáři k Varům, ze zhlédnutých snímků mi jako nejslabší přišel právě Křižáček. Že by mohl kromě hereckého výkonu dostat nějakou jinou cenu mě ani ve snu nenapadlo. Leč stalo se. Film se sice stylizuje do role meditativního uměleckého opusu, ale podle mě jím není. Je to jen přetvářka, falešná maska, pozlátko…
Křižáček, no dejme tomu. Největší přehmat je ovšem cena pro Čaru. Ta je vysloveně druhořadým podbízivým snímek bez jakékoli hlubší výpovědi. V podstatě by se dalo říct brak. Ten film neměl vůbec být v hlavní soutěži, natož si z ní něco odvážet.
Myslím si, že by se měl kromě poroty přihlásit někdo, kdo její rozhodnutí chápe. Kromě trochu vstřícnější recenze v Lidových novinách od Marcela Kabáta jsem u nikoho pro to pochopení moc nenašel.