Výstava diplomantů AVU byla zbytečně křečovitá

Před měsícem skončila výstava diplomantů Akademie výtvarných umění v Praze, která bývá v letních měsících tradičně prezentována ve Veletržním paláci NG. O výstavě jsem dlouho přemýšlela a nyní se ji pokusím s časovým odstupem zhodnotit.

Na začátek si dovolím krátké zamyšlení nad situací v umění. Zdá se mi, že společnost se dostala za hranici svého vrcholu a podvědomě vyhledává nějakou alternativu moderní víry v pokrok. Lidé si však už neumí představit, že něco získat znamená vynaložit práci. Možná, že i při návštěvách galerií a při styku s uměním hledají něco jiného než pobavení, kterého se jim dostává stále více, jen už nejsou schopni překonávat a klást si překážky. Umělci a instituce místo toho, aby svou úlohu vnímali s velkou zodpovědností, opíjí se často pocitem vlastní důležitosti. (To se projevilo i na výstavě diplomantů. Nejvíce prostoru zabraly v katalogu fotografie tváří jednotlivých členů akademické obce.) Umělecká díla jsou často formovaná do sterilních instalací jako poznávací znamení jejich autorů, jako znak příslušnosti k určité sociální skupině. Způsobu prezentace se přikládá větší důležitost než dílům samotným. Umělcům i divákům, nejde o sdělení, chtějí mít pocit, že náleží k nějaké skupině lidí, kterými jsou, nebo mají pocit, že by mohli být, respektováni.

Výstava diplomantů měla tento rok ohromit. Demonstrovat, že s rektorem Vaňkem a novými pedagogy, které na AVU v posledních letech přijal, začíná nová éra podobně jako na počátku 90. let. Situace je ovšem jiná a místo přicházející svobody se na školu (ostatně jako na mnoha místech) právě s těmito lidmi dostávají totalitní praktiky motivované touhou po moci a kariérním úspěchu. Současnost nepřipomíná euforickou dobou 90. let, je neurčitá, plná obav z budoucnosti a ideové prázdnoty. Práce absolventů tuto náladu přirozeně reflektují, jsou více závažné a někdy až angažované, méně formální než v minulých letech, pracují s tématy historie, násilí, rozporu skutečného a virtuálního. Nezabývají se příliš kritikou, ale obsahují prvky strachu a nostalgie.

Letošní výstava nesla vůbec poprvé originální název, Vanity fair, česky přeloženo jako trh marnosti. Název měl reflektovat situaci, kterou kurátor Otto M. Urban nazval „kurátorskou marností“, nemožnost si umělce a díla vybrat. Ovšem učinit hlavní téma výstavy ze srovnávání kurátorské práce při sestavování výstavy diplomantů s tradičním kurátorským přístupem, mi připadá zcestné. Vyjadřuje to nepochopení typu diplomantské výstavy, kde jsou stěžejní diplomové práce, nikoli záměr kurátora. Ten má v případě diplomantské výstavy pouze co nejefektivněji práce uspořádat tak, aby jednotlivá poselství nebyla deformována. Nejen kurátor, také vedení školy, které zadává vytvářet z diplomantských výstav tzv. kurátorské projekty, tak aby byla výstava prvoplánově atraktivní, se projevuje neprofesionálně.

Úvod katalogu začíná poměrně radikálním citátem německého politika 19. století Otto von Bismarcka, v kterém umění označuje za fázi předtím, než generace „zpustne docela“. Kurátor Otto M. Urban přidává, že „umění je mnohými vnímáno jako poslední stádium před spustnutím a úpadkem, jako něco neužitečného, zbytečného nebo dokonce nebezpečného a podvratného.“ a přirovnává současnou situaci k 19. století, kdy nastal rozpor mezi uměleckým světem a veřejností. Umění dnes není chápáno jako výtržnictví, není ničím obávaným, protože společnost ztratila tabu. Umění naopak stále více proniká do společnosti, o čemž svědčí například grantová politika. Proto ani není třeba zbytečně exhibičních postojů, křečovitého demonstrování marnosti spíše snahy umění chránit před jeho zneužitím k posilování lidského ega. To ovšem výstava nenaplňuje.

Pod záminkou, že AVU slaví 120 let od svého zestátnění je katalog diplomantů také prezentací celé školy, všech pracovišť, aktivit a reklamou na školní restauraci, která se představuje na pěti stranách. Namísto přehledné prezentace absolventských prací s malou portrétní fotografií každého z autorů se letošní katalog změnil v hybrid mezi časopisem a ročenkou okořeněn portréty letošních diplomantů. Pozitivní je formát cca velikosti A4, který však zůstává nevyužitý v případě reprodukcí diplomových prací, zatímco fotografické portréty jsou zbytečně předimenzované. Ukázky diplomových prací, které svou velikostí většinou vypadají, jako ikony na monitoru obrazovky působí jen jako doplněk. Nechybí například ani celostránkový portrét autora fotografie na propagačních materiálech, umělce Marka Thera, kterou ředitelka sbírky moderního a současného umění Milena Kalinovská při zahájení ocenila jako jedinou z diplomantské výstavy 48 vystavujících. Vyzdvižení propagační fotografie jen potvrzuje, jak velký byl kladen důraz na prezentaci a neprofesionální přístup i zdánlivých odborníků.

Výstava se zaměřovala především na svého kurátora, který je na propagačních materiálech fotograficky prezentován jako poslední soudce. Spolu s dalšími stylizovanými postavami vytváří obraz pomíjivosti, dekadence, tématu korespondujícím s kurátorovým osobním vkusem a profesním zaměřením. Vhodné je zařazení zkrácených obhajob do katalogu, ty jsou však často neodůvodněným popisem tématu bez spojitosti s uvedenou diplomovou prací a tak je celkový dojem rozpačitý, marketingové vějičky působí sebestředně, naivně a sráží celkovou úroveň výstavy. Zapomíná se, že středobodem výstavy diplomantských prací není škola, kurátor výstavy a vlastně ani diplomanti, ale diplomové práce. Když jsem nedávno projížděla Holešovicemi, zaujal mě nápis na zdi: „Kde není umění, tam se nic nemění.“ Ve skutečnosti je to naopak. Umění je živé právě proto, že používá témata a struktury, které jsou v základě neměnné, jen podmínky a prostředky se přirozeně proměňují a činí tato témata věčná. Výstava diplomantů měla smysl díky své neměnné jednoduché struktuře a neokázalosti, která zvýrazňovala drobné změny a obsahy diplomových prací napříč léty. Výstava diplomantů se v posledních letech proměňuje jen ve značku školy. Vedení AVU se ji snaží stále více stylizovat a vyhnout se „suchopárné“ přehlídce prací. Půvab a smysl této přehlídky je ovšem právě v její neokázalosti a suchopárnosti.

Vilma Brzezinová