Zaslouží si Alexijevičová Nobelovu cenu za literaturu?

Zatímco v posledních letech nebyla při předávání Nobelových cen za literaturu nouze o překvapení, letos se očekávání odborníků i sázkových kanceláří bezezbytku naplnila a nejprestižnější literární ocenění podle předpokladů získala běloruská investigativní novinářka a spisovatelka Světlana Alexijevičová.

Českého čtenáře může těšit, že po delší době získal Nobelovu cenu za literaturu opět někdo, jehož literární dílo je zde relativně známé, stejně jako autor sám. Světlana Alexijevičová totiž navštívila Českou republiku loni, kdy byla hostem Festivalu spisovatelů, v rámci nějž přečetla úryvky ze své knihy Modlitba za Černobyl. Vzhledem k tomu, že se přehlídka konala v listopadu a že byla její účast dlouho dopředu známá, spekulovalo se, zda nepřijede do Čech už jako nositelka Nobelovy ceny. Jméno Alexijevičové se totiž v souvislosti se ziskem ocenění pojmenovaném po slavném švédském vynálezci dynamitu neobjevilo zdaleka poprvé. Zmiňované je již delší dobu. Na jednu z nejžhavějších kandidátek na zisk Nobelovky byla ovšem sázkovými kancelářemi pasována až loni. Švédská akademie ale dala nakonec k nemalému překvapení odborníků přednost francouzskému romanopisci Patricku Modianovi. Od toho v Čechách po revoluci vyšla jen jedna jediná kniha z tří desítek, které napsal. Ani od Alexijevičové si zájemci nemohou v češtině přečíst knih o moc více, celkem tři, přičemž ta první spatřila světlo světa ještě před listopadem 89. Vzhledem k tomu, že sedmašedesátiletá literátka do dnešního dne vydala jen šestici knih, vypovídá ono trio ale celkem dobře o podstatě její tvorby.

„Přišla se zcela novým způsobem psaní, je především novinářka, která se nebála otevírat témata války v Afghánistánu, jaderné katastrofy v Černobylu či konfliktu na Ukrajině. Zároveň je ale svébytnou spisovatelkou, její psaní má silné literární aspekty,“ nechala se loni slyšet viceprezidentka Festivalu spisovatelů Vlasta Brtníková. Alexijevičová totiž své knihy nepíše, jak je obvyklé, ale skládá je z výroků velkého množství obyčejných lidí. Tak tomu bylo už u její prvotiny Válka nemá ženskou tvář, v níž zaznamenala výpovědi stovky žen, které bojovaly v 2. světové válce. A podobně tomu je i u jejích dalších děl. Literární kritici proto o jejích knihách mluví jako o „sérii hlasů utopie“, přinášejících trochu jiný, v daném případě ryze osobní pohled, na život v někdejším Sovětském svazu. Právě to ovšem také přináší první problém. „Jsou práce Světlany Alexijevičové umění, nebo jde ve skutečnosti o svého druhu velmi sofistikovaný dokument?“ je možné se ptát. Odpovědět je samozřejmě velmi složité. Podle některých je to svým způsobem jedno a důležitá je vypovídací hodnota výsledného díla. S tím lze víceméně souhlasit. Podobně jako v případě Hovorů se spodinou čínského spisovatele Liao I-wua lze ale spíše výsledný „produkt“ podřadit pod literaturu, než pod dokument. Koneckonců je důsledkem tvůrčí duševní činnosti.

Švédská královská akademie přiřkla Nobelovu cenu za literaturu Alexijevičové za „mnohohlasou tvorbu, která je dokumentem utrpení a odvahy naší doby,“ jak stojí v oficiálním prohlášení. Ihned po zveřejnění rozhodnutí poroty se ovšem objevily spekulace, že spíše než za literaturu si autorka vysloužila cenu za svůj politický postoj. Je totiž odpůrkyní stávajícího režimu, který vládne v Bělorusku a v jehož čele stojí Alexandr Lukašenko. Na svět přišla Světlana Alexijevičová v ukrajinském městě Stanislav, kde ji společně přivedli na svět běloruský otec a ukrajinská matka. O pár let později se rodina odstěhovala do Běloruska, kde se oba její rodiče začali živit jako učitelé, v čemž je Světlana chtěla následovat a po jistou dobu i následovala. Poté ovšem Alexijevičová vystudovala žurnalistiku a vrhla se na investigativní novinařinu, zaměřenou na kritiku režimu. Ve své rodné zemi se tak stala takříkajíc personou non grata, což v roce 2000 vyústilo v její odchod z Běloruska. „Když jsem z Běloruska odjížděla, byl to z mé strany protest,“ prohlásila před časem v rozhovoru pro časopis Reflex. Následujících jedenáct let strávila postupně v Německu, Itálii a ve Francii. V roce 2011 se ale nakonec rozhodla vrátit do vlasti, kde podle vlastních slov žije, aniž by se jí dostávalo nějaké mimořádné pozornosti. O tom svědčí i reakce běloruských sdělovacích prostředků i samotného Lukašenka na fakt, že Alexijevičová jako první Běloruska v dějinách získala Nobelovu cenu. Většina médií se o tom zmínila jen okrajově a sám prezident spisovatelce zprvu ani nepogratuloval, jak bývá zvykem.

To světová i česká média se ihned začala přít, zda je ocenění oprávněné, či nikoli a nakolik v něm sehrála roli politika. Většina odborníků se přitom shodla, že politické aspekty vždycky jistou roli při udělování takto prestižních mezinárodních cen mají vliv a nejinak tomu bylo podle všeho u Alexijevičové. V některých případech bohužel rozbor díla Alexijevičové sklouznul z pro mě ne moc pochopitelných důvodů až k rusofóbně vyznívajícím textům. Kupříkladu Peňásova zmínka v Lidových novinách o tom, že sovětský svět „byl neschopný vyrobit primitivní předměty,“ mi přišla až úsměvná. Ať se nám to líbí nebo ne, byli to totiž Sověti, kteří vyslali do vesmíru prvního člověka, na což podle mých skrovných technických znalostí potřebovali asi něco trochu víc než jen „primitivní předměty.“ Ale to je vedlejší. Nevím, proč se vlastně podobnými věcmi v souvislosti s dílem Světlany Alexijevičové zabývat. Ačkoli její dílo bezesporu má politické přesahy (už samotným výběrem témat – katastrofa v Černobylu, 2. světová válka, nebo sovětské působení v Afghánistánu), je primárně osobité. „Historii zajímají jenom fakta a city tu nemají co dělat. Nejsou přijímány jako součást historie. Já se však na svět dívám očima normální lidské bytosti, nikoli historika. A nad člověkem žasnu,“ vysvětlila autorka svůj přístup.

Zaslouží si tedy stanislavská rodačka Nobelovu cenu za literaturu, jak stojí v titulce tohoto článku? Vzhledem k tomu, že jsem od paní Alexijevičové četl jen jednu knihu, netroufám si to rozhodnout. Autorčiny literární schopnosti jsou podle mě těžko zpochybnitelné. Otázku můžeme ale trochu pootočit a ptát se, jestli si Nobelovu cenu za literaturu nezasloužil ještě před ní získat někdo jiný. A tady bych se nebál odpovědět, že ano a rád se zmínil o oněch politických důvodech, v tomto případě diskvalifikujících. Takový syrský básník Adonis by se zřejmě stal nositelem Nobelovy ceny již před třemi, nebo čtyřmi lety, pokud by v jeho rodišti nevypukla válka a on, tak jako řada jiných velkých literátů před ním, nezůstal stát stranou, respektive se nepřiklonil bezvýhradně na žádnou z nich. Také jihokorejský básník Ko Un už dávno měl být na seznamu držitelů tohoto prestižního ocenění, neboť jeho texty jsou drsně přímočaré, obsahově hluboké a jazykově inovativní, ukazující podle mě směr, kterým by se moderní poezie měla vydat. Triptych je samozřejmě možné uzavřít Milanem Kunderou, jehož knihy ovlivnily nejen miliony, či miliardy lidí na celém světě, ale navázala na ně svým dílem už řada dalších skvělých spisovatelů. Švédská akademie se ovšem čas od času dopustí při výběru budoucího laureáta přehmatu. Tak tomu bylo kupříkladu v roce 2007, kdy si ocenění k překvapení všech odnesla Britka Doris Lessingová. Proč se tak vlastně stalo, zůstává dodnes záhadou. Politika v tom podle všeho nesehrála vůbec žádnou roli. Literárně ale její práce zůstávají hodně pozadu za ostatními laureáty. Do budoucna si proto lze přát, aby ubylo zejména těchto tragických omylů a chyb, mezi něž ovšem zvolení Alexijevičové rozhodně nepatří.

Pavel BestA