Romanopisec Günter Grass překvapoval svými básněmi

V krátké době za sebou přišel svět o druhého držitele Nobelovy ceny za literaturu. Zatímco na konci minulého měsíce mohli milovníci kvalitní literatury truchlit nad smrtí švédského básníka Tomase Tranströmera, nyní mohou želet odchodu německého romanopisce Güntera Grasse.

Slavný gdaňský rodák, který se nesmazatelným písmem zapsal do dějin literatury, naposledy vydechl v pondělí 13. dubna v německém Lübecku, kde v posledních letech bydlel. Zemřel ve věku 87 let na následky vážné plicní infekce. Relativně nedávno přitom ještě Günter Grass hojně poskytoval rozhovory, komentoval politické dění a pracoval na kratších i delších literárních dílech. Další román však již bohužel nepřidá. Bylo to paradoxně především v závěru života, kdy Grass vzbuzoval z nejrůznějších důvodů kontroverze. Vše odstartovalo v roce 2006, kdy vydal autobiografickou knihu Při loupání cibule, v níž „přiznal své dávné členství v jednotkách SS,“ jak se leckde dočteme. Myslím, že ono sloveso „přiznal“ ale není správné v tomto případě používat. Německý spisovatel své angažování na bojišti 2. světové války totiž nikdy neskrýval, ani netajil. Jen o něm samozřejmě každému na potkání nevyprávěl. Obzvlášť, když vlastně nebylo moc o čem mluvit. Jeho vojenské zapojení mělo naprosto marginální povahu.

Na svět přišel Günter Grass v roce 1927 v Gdaňsku, který byl tehdy svobodným městem, a v němž se to hemžilo lidmi nejrůznějších národností, etnik a vyznání. Za války pak skutečně roku 1942 nejprve narukoval do nacistického válečného námořnictva a o dva roky později vstoupil do waffen SS. Na sklonku války, 20. dubna roku 1945, byl raněn a následně zajat Američany. Rekonvalescenci se podrobil u nás v Mariánských lázních a po vyléčení se nějaký čas živil jako kameník. Poté vystudoval uměleckou akademii v Düsseldorfu, navštěvoval výtvarnou školu v Berlíně a začal se věnovat malbě, sochařství a později i grafice. Lásku k psaní u sebe objevil až na začátku 50. let. Asi ne každý ví, že Grass odešel v roce 1954 se svojí budoucí první manželkou Annou Schwarz do Paříže. Bylo to právě v metropoli na Seině, kde gdaňský rodák napsal svůj zřejmě nejslavnější a hlavně literárně nejzdařilejší román Plechový bubínek. V roce 1959 se pak vrátil do Německa…

A takto bychom mohli pokračovat; mohli bychom zmínit jeho spletitý milostný život se čtyřmi různými ženami, které mu porodily 6 dětí, jeho odpor k sjednocení Německa a podobně, jak se dočtete ve většině tuzemských nekrologů. Převážná část domácích, ale koneckonců i zahraničních, článků se totiž zaměřuje hlavně na vykreslení života a osobnosti německého romanopisce. Grass by však měl být hodnocen na prvním místě jako spisovatel. Proto se tedy zaměřme na tuto oblast. Přestože se mi Plechový bubínek dostal do rukou až více než tři desítky let po jeho vydání, bylo mi ihned jasné, že v poválečném Německu musel zapůsobit jako svého druhu zjevení. Grass totiž v knize bez jakéhokoli patosu, přikrášlování, či naopak zveličování, vykreslil předválečnou a válečnou situaci ve městě, které bylo tavícím národnostním kotlíkem Evropy. Zřejmě i tím, že tak učinil na vzorku běžné středostavovské populace, se mu podařilo vytvořit mnohovrstevnatou sondu mapující proměny, jimiž svět tehdy prošel. Kniha se navíc jazykově naprosto vymykala tomu, co tehdejší čtenáři znali. Márqueze totiž Evropa ještě neobjevila a tak se Plechový bubínek stal první vlaštovkou předznamenávající bouřlivý příchod magického realismu. V příběhu Oskara Matzeratha, který se ve třech letech rozhodl, že přestane růst, bylo takřka všechno – fantaskní absurdnost, lehká ironie i svérázná grotesknost. Knihu navíc Grass prošpikoval působivými slovními hříčkami a důmyslnými metaforami. Ze dne na den tak na literárním nebi zazářila úplně nová hvězda.

Podle některých kritiků už Gunter Grass stejně kvalitní knihu do konce života nenapsal a jeho tvorba následně nabrala sestupnou tendenci. Na základě toho, co jsem od slavného německého romanopisce v minulosti četl, si dovoluji s tímto názorem nesouhlasit. Plechový bubínek sice opravdu představuje vrchol Grassovy literární tvorby, i v dalších letech, respektive románech se mu ale dařilo držet vysokou laťku, kterou si sám svou prvotinou nastavil. Některé z jeho knih jsou dnes možná ještě aktuálnější, než byly v době, kdy vyšly. Patří mezi ně kupříkladu Lokální umrtvení pojednávající v jedné ze svých hlavních vrstev o otupění západní konzumní společnosti zahleděné do svých malicherných problémů a neschopné věnovat se podstatným věcem. Osobně mě nadchly i Příběhy z temné komory, autobiografický román, pro nějž Grass opět zvolil netradiční formu, v tomto případě rozhovoru, navíc ne jen tak ledasjakého, ale takového, který o něm vedou jeho děti.

Román Při loupání cibule, v němž Grass připomněl i své působení ve waffen SS, se mi pod ruku bohužel ještě nedostal, i když zřejmě měl. Alespoň tedy podle toho, jak rozporuplné reakce vyvolal. Vlastně to nebyla kniha, která onen rozruch způsobila, ale informace o Grassově zapojení do bojových akcí 2. světové války. Po její publikaci se v médiích jako houby po dešti vyrojily odsudky a výroky typu, že spisovatel „selhal jako morální autorita.“ Popravdě jim moc nerozumím. Nevím, proč by měl být spisovatel nějakým morální vzorem. Většina básníků ani romanopisců jich v osobní rovině rozhodně nebyla. Hlavně ale nechápu, proč by se mělo na umělce tímto prizmatem nahlížet. Jediné, co by se mělo řešit, je kvalita literárního odkazu. A ta je v případě Güntera Grasse nezpochybnitelná. Gdaňskému rodákovi se totiž dařilo prostřednictvím relativně tuctových hrdinů vyhmatávat neuralgické body společnosti. To proto občas ony nesouhlasné reakce. Znamenalo to totiž, že Grass nezřídka tnul do živého. V posledních letech k tomu docházelo čím dál tím častěji. Byly to tak trochu paradoxně básně, které vyvolávaly v uplynulé dekádě značné kontroverze. V poémě Co je zapotřebí říci z roku 2012 se totiž obul do izraelského jaderného zbrojení, načež mu byl zakázán vstup do Izraele. Podobnou nevoli vzbudila téhož roku jeho další báseň Hrdina našich dnů. Třetí veršovanou skladbou, kterou na sebe výrazněji upozornil, byla Hanba Evropy, v níž se věnoval ekonomické krizi. Zatímco podle některých obsahují básně nepřijatelné názory, myšlenky a stanoviska, podle mě jsou dalším důkazem pevného charakteru, odvahy říkat, co si člověk myslí, jít se svojí kůží na trh, přemýšlet v nezaběhlých škatulkách. A to mi bylo vždycky sympatické…

Jan Perniš