Zemřela legenda českého malířství, Adriena Šimotová

Včera v brzkých ranních hodinách skonala významná česká malířka a grafička Adriena Šimotová, jejíž křehká a hluboce existenciální díla se dostala až do pařížského Centre Pompidou. Bylo jí 87 let.

Skutečně docenit hodnotu prací Adrieny Šimotové vyžaduje trpělivost, velkou míru empatie, ochotu ponořit se do vlastního nitra a také notnou dávku životních zkušeností. Když jsem její obrazy viděl před lety poprvé, nemohlo mi tehdy být víc jak šestnáct let, dlouho jsem je zkoumal pohledem, než se mi na nich konečně podařilo rozeznat nezřetelné lidské postavy. „Asi vybledlé vzpomínky na blízké,“ měl jsem radost, že jsem jim přišel na kloub. Ve skutečnosti jsem je ale ani trochu nepochopil. Na mou obranu, ani jsem nemohl. Co člověk v šestnácti letech ví o světě? Uběhla pěkná řádka let, než jsem se k Adrieniným grafikám, obrazům a prořezávaným papírům opět dostal a mohl se s nimi blíže seznámit. Čekáte-li, že přijde prozření, zvolání: „Heuréka! Mám to, přišel jsem na to,“ musím vás trochu zklamat. Jistěže jsem jim více porozuměl, ale pochopil? Fascinující na dílech Adrieny Šimotové, tak jako na všech nadčasových pracích je to, že je nelze plně rozumově pochopit. Člověk se jimi může prodírat, postupně odlupovat jednotlivé vrstvy motivů, domýšlet si významy, nikdy však nemůže díky jejich komplexnosti dohlédnout až na jejich dno.

Není ani divu. Pražská rodačka si totiž během života prošla mnoha útrapami. Jako dospívající dívka zažila hrůzy 2. světové války. Přestože měla jako většina dětí strach z náletů, při bombardování se nikdy neschovávala, ale pokračovala v započatém malování. Po osvobození se pak přihlásila na VŠUP, kde studovala v ateliéru Josefa Kaplického, kde se seznámila i se svým budoucím manželem, výtvarníkem Jiřím Johnem. Ten však roku 1972 po dlouhé závažné nemoci zemřel a Šimotová tak bez něj nakonec prožila více jak čtyřicet let. Těžko si představit, jaké to pro ni tehdy muselo být a jak se se ztrátou milovaného muže vyrovnávala. Další velkou ránu jí osud zasadil o dvaadvacet let později, kdy ji připravil i o syna. Všechny tyto osobní tragédie se samozřejmě následně otiskly do jejích pláten.

Umělecky na sebe začala Adriena Šimotová upozorňovat hned po škole, kdy se podílela na vzniku reliéfu pro Expo 58 v Bruselu. Její práce se tehdy nesly ve znamení nově se rodícího informelu. V 60. letech se jejich ráz ale pozvolna mění a blíží se více k Nové figuraci. Jejím hlavní a celoživotním motivem se stává člověk, respektive jeho nitro, duše, kterou se Šimotová pokouší ve svých plátnech a grafikách zachytit. Po smrti manžela však malbu opouští, neboť jí připadá, že jí není schopná zachytit to podstatné a začíná tvořit své známé a mimořádně působivé objekty z perforovaného papíru. Přestože v 70. letech nemohla v Čechách oficiálně prakticky vystavovat, její díla si našla cestu do zahraničí, kde slavila úspěch. V roce 1970 za ně Šimotová dostala zlatou medaili na bienále ve Florencii a o devět let později velkou cenu na bienále v Lublani.

V posledních letech však umělkyni ze středostavovské evangelické rodiny, s jejímiž díly je možné se setkat v celé řadě českých galerií i v pařížském Centre Pompidou, sužovaly zdravotní problémy. Když jsem ji před nedávnem spatřil schoulenou na vozíčku, působila mnohem křehčím a efemérnějším dojmem, než její vlastní díla. Přesto se však nevzdala a podobně jako Henri Matisse i ona prakticky až do konce života tvořila. „Protože mě přece jen omezuje to, že se nemůžu postavit a musím vymýšlet jiné techniky nebo způsoby práce. Jak jsem už ale jednou někomu říkala, tak má-li člověk co říct, tak to nakonec řekne. Průšvih je, když nemá co říct a nejde mu to,“ nechala se Šimotová slyšet nedlouho před smrtí. Povzdechnout si člověk bohužel musí nad tím, že přestože šlo zřejmě o nejvýznamnější českou výtvarnici 20. století, poslední velká retrospektiva jejích děl proběhla před dlouhými třinácti roky v Národní galerii.

Pavel BestA