Významnému tuzemskému sochaři Olbramu Zoubkovi bude letos osmaosmdesát let. Je tedy nejvyšší čas na bilancování. Jedno takové velké ohlédnutí za vlastní tvorbou připravil sám autor v Jízdárně Pražského hradu.

Už při letmém pohledu přes prosklené dveře oddělující od sebe vstupní místnost a samotnou expozici je zřejmé, že současná instalace se nese v úplně jiném duchu, než dvě předešlé, jež se v Jízdárně Pražského hradu v uplynulých dvou letech konaly, a které byly věnovány nejprve Stanislavu Kolíbalovi a poté Karlu Malichovi. Zatímco pro předcházející výstavy byla typická uvolněnost, lehkost a snaha dodat dílům ještě větší abstraktní efemérnosti, ta současná sází spíše na opulentnost. Jen co totiž otevřete dveře a vstoupíte dovnitř, vynoří se před vámi těžko prostupný les soch. Návštěvníkům se nabízejí dvě varianty, buď se vydat po nezřetelné pěšině, kterou plastiky vytyčují, nebo se jako správný český houbař prodírat houštinami děl.

Přestože je pro většinu prací typický subtilní a rozvolněný styl, rozhodně plastiky nemůžeme označit za ryze abstraktní. Takovou sochu totiž vytvořil Olbram Zoubek jen jednu jedinou a tu nakonec raději rozbil kladivem. „Už jsem se z ní mohl pozvracet,“ nechal se slyšet před lety v jednom rozhovoru. Nejblíže k ní mají rané sochy z 50. a 60. let, umístěné až v zadním traktu za bílou stěnou, jako kdyby se za ně autor trochu styděl. Přitom jde pravděpodobně o ty nejkvalitnější, které Olbram Zoubek kdy vytvořil. Oproti pozdějším pracím se liší jak použitým materiálem, tak celkovým vzezřením, které je více symbolické. Namísto oblíbeného olova a cementu jsou sochy vytvořené z betonu a železa, které postupem let krásně zrezivělo. S většinou z nich se návštěvníci mohli setkat loni na jaře na zdařilé výstavě v Museu Kampa. Za zmínku stojí především Radostná stavba složená z kruhu, který symbolizuje tělo, křivky připomínající zdvižené ruce a z kvádru, který tvoří pomyslnou hlavu a pak série Chodců, Brázd a Mezníků. „Vystavuji zde i svou první sošku Harmonikáře z roku 1943. Toho jsem dělal, když mi bylo 17, dnes je mi 87. S nadsázkou tedy mohu říci, že mezi první a poslední vystavenou sochou je 70 let mé sochařské práce,“ nechal se autor slyšet na vernisáži.

Do povědomí veřejnosti se Olbram Zoubek zapsal především svými pozdějšími pracemi. Vedle subtilních figur mu známost přinesla především posmrtná maska Jana Palacha, kterou Zoubek sejmul bojovníkovi proti okupaci krátce poté, co se upálil. Po sametové revoluci to pak byl Pomník obětem komunismu u paty Petřína. Obě díla se přitom setkala s rozporuplným přijetím. V roce 1991 někdo natřel bronzový odlitek Palachovy masky zdobící fasádu Filozofické fakulty narůžovo. Osud pomníku byl ještě pohnutější. Proti jeho vizuální podobě nejprve protestoval Milan Knížák, pak ho kdosi omotal červenou lepicí páskou s hanlivými nápisy a o několik týdnů později se dokonce sérii soch někdo pokusil vyhodit po povětří.

Jádro současné expozice tvoří figurální sochy, na nichž autor pracoval od 70. let. Vytvořené jsou zpravidla z cementu či olova a mají lehce nadživotní velikost. Do nevelkých prostor Jízdárny Pražského hradu se jich Zoubkovi a jeho dceři, historičce umění a kurátorce Polaně Bregantové podařilo vměstnat bezmála tři sta. Řazené jsou chronologicky, takže první plastika, která vás uvítá, vznikla letos a zatím nebyla nikde jinde prezentována; jde o sochu s názvem Zaslíbená. Protáhlé figury s nerovným, lehce narušeným povrchem v sobě nezapřou inspiraci dílem Alberta Giacomettiho. „Celý život pochybuji, živý, nedokončený, jakoby otevřený povrch mých soch je projev této nejistoty,“ vysvětluje Zoubek. Nainstalované jsou plastiky tak, aby vzbuzovaly dojem, že spolu komunikují. Bohužel jich je až přespříliš. Pokud něco Zoubkovým subtilním sochám skutečně svědčí, tak to jsou prázdné a decentně osvětlené prostory, tedy opak toho, co nabízí Jízdárna. Při pohledu z balkonu tak les soch se zdviženýma či rozpaženýma rukama připomínají ponejvíce spartakiádu. Kromě plastik si návštěvníci budou moci až do 30. března prohlédnout v prostorách Jízdárny Pražského hradu také reliéfy ovlivněné autorovou první zahraniční cestou, která vedla do Řecka. „Zamiloval jsem si mýty a báje starého Řecka, Antické báje v sobě mají opravdu silný příběh,“ myslí si Zoubek. Na výstavě proto nechybí ani slavná socha Ifigenie z roku 1986, která svého času stávala v Havlově prezidentské kanceláři na Hradě.

Hodnocení:

Zoubkovy sochy patří k tomu bezesporu výrazně lepšímu, co u nás v posledním půlstoletí v této oblasti vzniklo. Za umělecký vrchol však trochu paradoxně můžeme považovat rané práce z 60. let minulého století. Od té doby jako kdyby docházelo k postupnému rozmělňování původně dosti silného a jedinečného uměleckého výrazu.

Výstava potrvá od 29. 11. 2013 do 30. 3. 2014

Kde:
Jízdárna Pražského hradu

Otevřeno:
denně od 10:00 – 18:00

Vstupné:
Plné: 140,-Kč
Snížené: 60,-Kč

74%

Pavel BestA