Byť je Beckův žánrový rozptyl opravdu široký a světu dosud nastavil několik svých hudebních tváří, tak jedno mají nahrávky tohoto Američana společné, a to vysokou kvalitu. Verše o ďáblovu sestřihu (Odelay) tak možná nejsou dílem náhody a úroveň Beckovy diskografie naznačuje možnou výraznější spřízněnost tohoto scientologa a padlého anděla.

Uplynulo již dvacet let od doby, co Beck sklízel ovace za svou skladbu Loser, která se stala jednou z nejúspěšnějších písní devadesátých let a nostalgickou nádobou plnou vzpomínek na toto historické období. Od té doby se po zbytek devadesátých let stal z Becka symbol hudebního volnomyšlenkářství, eklekticismu a objevování dosud neprošlapaných cestiček, přičemž právě v případě tohoto sympatického Američana se mimo jiné také podařilo spojit komerční úspěch s pozitivním ohlasem kritiky. Ačkoli na papíře mohla žánrová paleta, s níž Beck na jednotlivých albech pracoval, vypadat skutečně nesourodě, tak celek roztříštěným dojmem nepůsobil a všemi alby se nese patrná linie, která je všechny spojuje. V nulté dekádě pak již Beck sice nebyl oním majákem, který ukazoval nové stezky (především ve spojování a variování hudebních stylů), ale všechny nahrávky z této doby jsou dostatečně kvalitní na to, aby se z tohoto Američana nestal umělec těžící pouze ze své dřívější slávy. Naopak, například doposud poslední řadová nahrávka Modern Guilt je jednou z nejkvalitnějších Beckových kolekcí a geniálně jednoduchá a jednoduše geniální skladba Walls pak patří k tomu úplně nejlepšímu, co tento svérázný umělec stvořil. Po vydání této nahrávky se Beck stáhl do ústraní a místo vlastní autorské tvorbě se věnoval produkci, přičemž zejména z jeho spolupráce se zpěvačkou/herečkou Charlotte Gainsbourg vzniklo výjimečné album IRM, o němž jsme svého času na těchto stránkách též referovali (pro připomenutí doporučuji zhlédnout klip k singlu Heaven Can Wait, v němž kromě Charlotte a Becka figuruje také celá řada bizarních stvoření zcela v duchu svérázného humoru páně Hansena).

„I’m a full grown man but I’m not afraid to cry“ zpíval Beck svého času s typickou nadsázkou v hitu Sexx laws. Nakonec lze se vší vážností konstatovat, že pokud v jeho díle třeba nedošlo přímo na slzy (Lonesome Tears), tak svou zadumanou či smutnou tvář nám již několikrát předvedl a výše zmíněná fráze klidně může být mottem některých děl tohoto Američana. A například právě pro desku Sea Changes, se kterou je s novinka Morning Phase spojována, toto platí bezezbytku. Právě na této 12 let staré kolekci se Beck pokoušel vyrovnat z rozchodu se svou dlouholetou přítelkyní a do jejího charakteru se to významně otisklo, když se celá nese v duchu jemných folkových skladeb protkaných křehkým a přesto rozmáchlým aranžmá. Byť je novinka po stránce kompoziční velice podobná této desce, pak celkový dojem je lehce odlišný. Zatímco Sea Changes bylo studnicí smutných nálad, tak Morning Phase je spíše jezerem melancholických pocitů s kapkou naděje. Ostatně, v souvislosti s názvem alba je možné náladu desky připodobnit k ospalému probuzení do nedělního rána (zřejmě nejlepší indikace Morning Phase), kdy řečištěm tepen a žil ještě proudí poslední zbytky alkoholu ze sobotního večera a člověk i přes nepříliš povzbudivou vidinu několika následujících dní vnímá i onu jiskřičku naděje a skrytá pozitiva.

Pokud byl výše zmíněn folk, pak vězte, že v případě Becka nejde ani o halekání podnapilého honáka skotu z amerického středovýchodu, ani o žádné ublížené lkání nějakého lo-fi barokního folk-popaře, ale o osobitou výpověď sympatického hudebníka, jehož aktuální texty mají sice poměrně hodně daleko do jeho klasického projevu plného zdravé nadsázky a osobitého humoru, ale i přes jejich charakter je nelze zcela odsoudit. Ačkoli je celé album kompaktní a řekněme homogenní, tak i přesto se po dobu jeho trvání vynořují ozvěny jednotlivých inspiračních pramenů či pouze individuálně vnímaných asociací. Z hlubin Morning Phase se tak vynořují již před vydáním alba avizovaní kalifornští folkaři, křehcí vizionáři Radiohead (kteří jsou nyní v podobné pozici jako jejich vrstevník Beck Hansen), psychedeličtí prospektoři niterních šachet a štol rockové hudby, či v písni Blackbird Chain dokonce (snad nejsem jediný, kdo onu podobnost slyší!) britští Led Zeppelin ve svých akustických chvilkách.

Snad to nebude vypadat jako ohrané klišé, ale na poslech nové desky tohoto Američana je třeba mít správné rozpoložení a také trpělivost. A nezbytně nutné je také občas velkoryse přehlédnout některé sentimentální útržky textů, které ostře kontrastují s někdejšími texty tohoto umělce (sympaticky šílené Odelay, sexem prodchnuté Midnite Vultures).

Hodnocení:

Deska Morning Phase má v sobě z velké míry obsažen genetický kód alb Sea Changes i Mutations a přesto ji kvůli tomu nelze zavrhnout a ignorovat. Naopak. Záměrné přehlížení by byla obrovská chyba, jelikož jde o opravdu kvalitní nahrávku. Ostatně, ačkoli Beckovy post-devadesátková alba již nedisponují onou objevností, tak jde stále o výborné nahrávky, které přehrávám se stejnou chutí a periodicitou, jako dnes již legendární alba z přelomu milénia. Melancholickou lázeň Morning Phase tak mohu, prakticky jako vše od Becka, s klidným svědomím doporučit.

Rok vydání:
2014

Vydavatelství:
Capitol

Seznam skladeb:
Cycle
Morning
Heart Is A Drum
Say Goodbye
Blue Moon
Unforgiven
Wave
Don’t Let It Go
Blackbird Chain
Phase
Turn Away
Country Down
Waking Light

78%

-jt-