Da Vinci možná nejdražší obraz světa nenamaloval

Saudský princ Salmán, právě ten podle zjištění amerických tajných služeb, před necelým měsícem koupil obraz Spasitele světa. Za plátno zaplatil neuvěřitelných 450,8 milionů dolarů, v přepočtu tedy necelých 10 miliard korun. Částka nabyla astronomických rozměrů zejména proto, že obraz má být dílem Leonarda da Vinciho. To však někteří odborníci na slovo vzatí zpochybňují.

S nálezy slavných mistrovských děl se v posledních letech roztrhl pytel. Přeborníkem je v tomto směru britský historik umění a zřejmě nejslavnější „umělecký detektiv“ světa Bendor Grosvenor. Od loňského října se mu podařilo objevit hned čtyři plátna, jejichž hodnota se pohybuje v řádu stovek milionů korun. Nejprve mu přálo štěstí ve skotském muzeu v Aberdeenshire, kde narazil na nádherné plátno od Raffaela. Nedlouho poté se z depozitáře muzea ve velšském Swansee vrátil s dlouho ztraceným obrazem od Jacoba Jordaense. Na sklonku minulého roku zaznamenal další velký sukces, když v muzeu v Belfastu našel dvojici pláten od Pietera Brueghela mladšího. Následovalo objevení portrétu prvního vévody z Buckinghamu od slavného vlámského malíře Petera Paula Rubense. Výčet víc než úctyhodný. Seznam nedávno nalezených mistrovských pláten by byl ale výrazně delší. A důvod? Částečně za to samozřejmě mohou nové technologie, díky nimž lze snadněji prokázat, kdo dílo vytvořil. Mnohem zásadnější roli v tom ovšem hraje současný rozvolněnější trend při posuzování autorství.

Aby se v popisku u obrazu mohlo uvádět, že jde o dílo Leonarda da Vinciho nebo Raffaela, bylo dříve nutné prokázat, že o jejich autorství neexistují žádné pochybnosti. Sebemenší nejistota přitom plátno odkazovala do šuplíku s nadpisem autorova dílna. Až do 2. světové války převládal názor, že je lépe obraz považovat za společný výtvor mistra a jeho spolupracovníků, než ho mylně považovat přímo za jeho samostatné dílo. Zejména v 19. století bylo proto u řady pláten, do té doby spojovaných s velkými malíři, změněno autorství. Stala se buď produktem mistrových žáků, nebo dokonce kopií. Dnes vidíme tendenci úplně opačnou. Vybuzena je především rostoucím trhem s uměním, peněžními zájmy některých sběratelů i ambicemi řady muzeí. U Grosvenora je zase dána honbou za vyšší sledovaností jeho televizních show Fake or Fortune? a Britain’s Lost Masterpieces. O skutečné objevy jde málokdy. De facto se jen dílu vrátí někdejší popiska. Většinou za to mohou sofistikovanější technologie umožňující zevrubnější analýzu barev a tahů štětcem. To by ovšem nemělo stačit. Že nějaké plátno vzniklo v určitém století a nese rysy typické pro určitého malíře, je nutnou podmínkou pro to, aby bylo danému mistrovi připsáno, zdaleka však ne jedinou. Podpořeno musí být také písemnými prameny, které dokládají, že obraz vznikl a jak s ním bylo v průběhu staletí nakládáno. A právě to velmi často chybí. Je tomu tak i u Grosvenorem nedávno „objeveného“ portrétu vévody z Buckinghamu, který byl „ztracený“ bezmála čtyři sta let.

S obrazem Salvator Mundi, který měl údajně namalovat sám Leonardo da Vinci, je to ještě složitější. U Rubensova plátna alespoň víme, že svého času vzniklo. To se o Spasiteli světa nedá říct. O tom, že by takové dílo da Vinci vytvořil, totiž nemáme jediný písemný důkaz. V případě Leonarda sice nejde o něco úplně výjimečného, přesto je to ale na pováženou. Italský renesanční mistr totiž namaloval jen dvacet pláten. První zmínka o obrazu, jehož popis odpovídá Spasiteli světa, pochází až z poloviny 17. století. Z mlhy se tedy vynořuje 150 let od údajného vzniku. Po dalších sto letech o něm navíc veškeré zmínky opět mizí. Historie přednedávnem vydraženého plátna známe až od roku 1900, kdy ho získal britský sběratel Sir Frederick Cook jako domnělé dílo malíře Giovanniho Antonia Boltraffia, současníka Leonarda da Vinciho a zároveň pracovníka jeho dílny. Jeho dědicové ho proto v roce 1958 prodali do soukromé sbírky za pouhých 45 liber. Za dílo Boltraffia byla malba na ořechové desce považovaná až do roku 2011. O šest let dříve ji koupilo konsorcium podnikatelů, jehož členem byl odborníka na staré mistry Robert Simon. Ten nechal obraz zrestaurovat a vrhnul obrovské úsilí do toho, aby dokázat, že jde o ztracené dílo da Vinciho. Po šesti letech slavil úspěch. Cena Spasitele světa díky tomu raketově vzrostla. V roce 2013 ho ruský miliardář Dmitrij Rybolovlev koupil za 127,5 milionu dolarů. Saudský princ Salmán ho nyní získal za 450,8 milionů dolarů. Vlastní ale unikátní Leonardovu malbu, nebo si za 10 miliard korun pořídil prakticky bezcenný šmuk od Boltraffia?

Na odpovědi se nemohou shodnout ani odborníci. Plátno za da Vinciho dílo považuje trojice věhlasných historiků umění – Pietro C. Marani z Milána, David A. Brown z Washingtonu a emeritní profesor z Oxfordu Martin Kemp. Právě díky nim se dnes pod prací může vyjímat popiska s Leonardovým jménem. Na druhé straně barikády ovšem stojí neméně zvučná jména. Že rodák z Vinci obraz nenamaloval, nebo vznikal v širším kolektivu si myslí britský historik Charles Hope, jeho kolega Michael Daley nebo německý specialista na Leonardova díla Frank Zöllner. Podle posledně zmíněného dokonce práce „vykazuje řadu slabých stránek. Barva žehnající ruky je bledá a voskovaná jako tomu bylo u dílenských maleb.“ Zöllner proto už v roce 2013 prohlásil, že jde o „vysoce kvalitní produkt Leonardovy dílny.“ Proti da Vinciho autorství mluví řada dalších indicií. Problematická je zejména křišťálová koule, kterou drží Ježíš Kristus ve své levé ruce. „Masivní sklo ve tvaru koule vytváří zvětšené nebo obrácené obrazy. Leonardo místo toho ale namaloval bublinu, v níž nedochází k lámání nebo zkreslení světla,“ poukazuje na hlavní zvláštnost spisovatel Walter Isaacson. Podivnější je to o to víc, že v době, kdy mělo plátno vzniknout, se da Vinci zabýval optikou. Podle řady kunsthistoriků by se Leonardo tak školácké vizuální chyby nikdy nedopustil.

Nejen odborníci, ale laikové poukazují na další „zvláštnosti“ díla. Kristus je na ořechové desce vyobrazen en face. Namalován je přitom zepředu jako nějaká mrtvá ikona, bez jakéhokoli natočení těla či tváře. Ve všech dosud známých dílech přitom Leonardo velmi umně pracoval s postoji portrétovaných lidí. „Jeho figurální vývoj byl směrem k většímu naturalismu a složitosti postojů,“ tvrdí Michael Daley, podle něhož i to dokazuje, že o da Vinciho dílo nejde. A přidává ještě jeden důvod. „Další nevysvětlitelná zvláštnost spočívá v tom, že samotná postava je těžce a nešikovně oříznuta,“ prohlásil pro britský deník The Guardian. Kristus má totiž na obraze jen část žehnající ruky. U Leonarda opět věc naprosto nevídaná. Vysvětlováno to bývá tím, že dnešní obraz může být výřezem z většího originálu. Je to právě tento detail, který ale nejvíc nahrává tvrzení, že dílo ve skutečnosti vytvořil Boltraffio. Pro jeho portréty je totiž typický jeden základní znak. Postavy na jeho obrazech často nejsou celé.

„450 milionů dolarů?! Doufám, že kupec rozumí procesu restaurování,“ rýpl si do saudského prince Salmána krátce po dražbě Thomas Campbell, někdejší šéf Metropolitního muzea umění. Jde o narážku na stav díla před rokem 2005. Ten byl bez nadsázky katastrofální. Z Ježíše nebylo prakticky nic vidět, jen žehnající ruka. Přes střed obrazu se táhlo několik obřích rýh. Dnes je tomu úplně jinak. Obraz podle některých prošel až příliš zázračnou proměnou. Celkový dojem ale přesto není nejlepší. „Nemyslím si, že je to Leonardo. Je to strašně nudné, když ho uvidíte viset vedle nějakého skutečného Leonarda, nebude vypadat dobře. Upřímně si myslím, že tvrzení, že jde o Leonarda, je vlastně směšné,“ říká Hope. Důkazů podporujících hypotézu, že jde o dílo rodáka z Vinci je vlastně relativně málo. Kromě toho, že analýza ukázala, že plátno vzniklo někdy kolem roku 1500, jsou na něm použité barvy, jakými maloval Leonardo a lidé z jeho dílny, jsou to spíše detaily. „Vlasy jsou zatočené jako vír, jako by byly živé… Jakkoli byli následovníci a imitátoři Leonarda da Vinciho šikovní, žádný z nich by nebyl něčeho takového schopen. Nemůžeme rozumně pochybovat, že máme co do činění s Leonardem,“ obhajoval před časem da Vinciho autorství Martin Kemp. Další kunsthistorici ještě vyzdvihují detaily na róbě, kterou má Ježíš na sobě. Ty jsou skutečně brilantní. Přesto se ale vkrádá otázka, jestli to není trochu málo? „Nestačí prohlašovat, že je to Leonardo,“ říká Daley. Je třeba to bez jakýchkoli pochybností dokázat. A to se v daném případě nestalo…

Pavel BestA