Z Ceny Jindřicha Chalupeckého se stala nudná konfekce
V Moravské galerii nedávno skončila výstava finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého, nejznámějšího a nejprestižnějšího českého ocenění pro umělce do 35 let. V textech katalogu se objevila některá zajímavá témata, instalace však působila jako zalitá mlhou jednotné stylizace a úzkosti nevybočit z uniformity módních klišé. Soutěž ztratila energii. Otázkou je, zda to není tím, že se zdá být „nekorektní“ soutěžit, tak jako se začínají pod záminkou ještě větší rovnosti občanů vytěsňovat ze společnosti kontrasty pohlaví, kultur, názorů.
Propagační materiály k výstavě už několik ročníků staví na společných fotografiích finalistů v jednotně laděném oděvu, světle a prostředí. Finalisté jsou na snímcích prezentováni jako tým a představují určitý typ umělce více než individuality. Je proto asi lhostejné, kdo soutěž vyhraje. Poukazuje to na obrat ke spolupráci, kolektivitě, což by samo o sobě nebylo negativní, až na to, že naše země už jednou nezvládla tyto trendy a vedlo to k totalitě. A tak je tento signál přinejmenším trochu výhružný. Jednotně působí i díla finalistů svou podobnou strategií, jež formuluje teoretička Tereza Jindrová v katalogu přehlídky jako záměr „postavit diváka do situace, v níž může identifikovat sám sebe v kontaktu s tím, co ho obklopuje hmatatelněji, než jako distancovaného pozorovatele.“
Richard Loskot a Romana Drdová používají v instalaci zrcadla, Viktorie Valocká před obrazy umísťuje pomalované gauče k sezení. Autoři projekcí vedou diváka k neformálnímu způsobu sledování projekce v relaxované pozici. Podle mého názoru nemají tyto strategie dnes už žádné opodstatnění. Kromě toho, že jsou dobře známé z reklamního průmyslu i umění posledních 50. let, manipulují s divákem. Témata děl se vztahují k odcizení člověka a přírody, ztrátě identity, globalizaci, ale na druhé straně jejich strategie brání v tom, aby mohl divák s dílem navázat rovnocenný vztah a realizovat to, co je díly latentně kritizováno. Chyběla svoboda, kterou v umění vnímám jako situaci umožňující rovnocenný partnerský vztah diváka a díla. Kde ani jedna strana neomezuje svobodu té druhé a obě si ponechávají určitou distanci umožňující důstojnost. Divák je místo toho veden tak, aby se záměrům umělce a kurátora oddal v tom smyslu, že ho výstava svými prostředky pohltí podobně jako akční filmy.
Zřejmě to souvisí i s rozvojem oblasti audiovizuální komunikace, díky které se obrušuje naše citlivost. Právě proto, že jsme neustále obklopeni médii, která s námi manipulují a neumožňují nám důstojný partnerský vztah, ani prostor k samostatnému myšlení, neumíme žít ve vztahu k sobě samotným ani k přírodě. Umění by mělo vyrovnávat tento deficit všemi svými prostředky. Výstava finalistů připomíná barokní umění, které se také snažilo diváka vtáhnout a působit na všechny jeho smysly. V baroku měla tato strategie jasný cíl, i dnes se nepochybně tímto způsobem upevňuje jistý druh moci, která však není tak jednoznačně pojmenovatelná. I dnes se nepochybně tímto způsobem upevňuje jistý druh moci, která však není tak jednoznačně pojmenovatelná. Nelze asi přesně určit, co je obsahem této manipulace, systematicky se ale ruší vztah člověka ke svému okolí. Na výstavě se například téměř neobjevovala čeština, oba filmy byly v angličtině. Práce mohly vzniknout kdekoli na světě, až se z této uniformity svíralo srdce.
Film vítěze soutěže Martina Kohouta nejlépe naplňoval trend uměleckých děl, která jsou po celém světě stejná, kde neexistuje diverzita sdělení, ani výrazových prostředků. Pojednával o životech mladých lidí různých národností na pomezí reality a virtuality v neidentifikovatelné zemi (zřejmě v Berlíně, kde autor žije). Snímek měl být asi poetický, bláznivý a moudrý, ale působil poeticky jen chvílemi. Měla jsem pocit, že se nedotýká řádu života, spíš se opírá o určitý životní styl. Viktorie Valocká představila představila velko-formátové obrazy a pomalované gauče. Obrazy připomínající secesní estetiku jsou zajímavé svou náladou, ale lépe by vyzněl obraz jeden. Ve své velikosti, množství vypadala malba příliš jednotvárně. Snahy ozvláštnit obrazy např. výsekem realistické malby exotického letoviska působí ale poněkud bezradně a samoúčelně podobně jako malba na gaučích, které jako by měly instalaci jen něčím zkomplikovat. Tato snaha naplnit trend malby s přesahy do jiných médií bohužel malbě ubírá její suverenitu a připodobňuje běžné konfekci.
Instalace Romany Drdové připomíná designový butik, nebo klauzurní práce na Uměleckoprůmyslové škole, kde se často objevují předměty, které postrádají praktickou funkci a pohybují se na hranici užitého a volného umění. Děl tohoto typu už známe takové množství, že je člověk mine téměř bez povšimnutí. Z instalace Richarda Loskota, vítěze divácké ankety, cítím nejsilněji zájem o to, čím se zabývá. Zájem je dnes vzácný a v současném umění ho často nahradily módní vlny. Jeho práce má i přes svůj nejednoznačný výklad vnitřní strukturu a reflektuje prostředí, které je s námi svou tradicí spjato (Karel Čapek, tradiční byt, zvyk chovat domácí mazlíčky). Práce tematizuje techniku a její propojení s lidským faktorem, vytváří semi-reálný prostor, který nám však připadá něčím blízký a připomíná domov. Je to mimochodem také jediná práce, ve které zaznívá čeština. Instalaci lze vytknout, že je řešená architektonicky příliš efektně, což přebíjí jemnost samotné práce.
Dominik Gajarský představil video vycházející z bajek, avšak jedinou podobnost s bajkami, kterou v něm vidím, je ta, že se v něm objevují mluvící zvířata (husa a had). Zvířata se ocitají na parkovišti a v interiéru auta a v angličtině sdělují své momentální myšlenky. Asi bychom měli mít před zvířaty a jejich záhadným světem větší pokoru. Texty vložené zvířatům do úst působí až trapně svou plytkostí. Na druhou stranu video estetických záběrů na bílá zvířata pomalu a bezradně se pohybující v nepatřičných interiérech bez mluvené složky, by mohlo být zajímavé, určitě by působilo silněji a významově bohatěji. Zbytečně efektní a ilustrativní jsou také zahradní křesla ke sledování projekce, která brání divákovi, aby se s videem střetl v rovnocenném vztahu.
O jednotlivé finalisty v soutěži, zdá se, nejde, ani o sondu do světa mladé generace v České republice. Důležité je, aby výstava a soutěž působily „světově“. Z ceny Jindřicha Chalupeckého se bohužel stala konfekce, která nemá vztah k tomu, čí jméno nese, ani k místu, kde se odehrává.
Souhlas. Osobně bych ceny vůbec v umění neuděloval. Je to čirý nesmysl. dělejme výstavy, pišme kritiky atd., ale proboha, tohle není sport, tady není nikdo první, druhý ani poslední.