Virginia Woolfová

K majáku

Ač se to může zdát takřka neuvěřitelné, od narození slavné anglické spisovatelky a literární kritičky Virginie Woolfové letos uplynulo přesně sto třicet let. Má nám její zřejmě nejzdařilejší román K majáku stále ještě co říci?

Odpověď se v podstatě nabízí sama. Ano jistě. Jak by také ne. Vždyť jméno Virginie Woolfové dodnes zůstává symbolem moderní evropské prózy, kterou společně s Marcelem Proustem, Franzem Kafkou a několika dalšími definovala. Krom toho ji obohatila o ženský pohled na svět. Přesto s odstupem pětaosmdesáti let od doby, kdy román K majáku poprvé spatřil světlo světa, na nás kniha působí poněkud jinak, než na tehdejší čtenáře. Zatímco na počátku minulého století byla žena – spisovatelka něčím takřka nevídaným, dnes už nejde o nic vzácného. Ani svět či příběh viděný ženskýma očima není ničím neobvyklým. Román slavné britské prozaičky však přesto neztratil takřka nic ze svého lesku. Snad proto, že nejde o prvoplánový feministický pamflet, ale o niterný pokus vyrovnat se se světem.

Knihu rozdělila Virginia Woolfová do tří kapitol, přičemž každá se odehrává během jediného dne. Jednotlivé události nám autorka servíruje očima hlavních hrdinů, jimiž jsou pan a paní Ramsayovi, jejich děti a několik přátel, zejména Lily Briscoová a William Bankes. Využívá k tomu zcela nový jazykový prostředek zvaný proud vědomí, který spočívá v popisu událostí formou myšlenek některé z ústředních postav. Stěžejním motivem je pak plánování výletu k majáku. Právě na něm je vykreslena charakteristika jednotlivých postav.

Zatímco pan Ramsay chladně a racionálně dojde k tomu, že vyjížďka nebude díky špatnému počasí možná, křehká a milující paní Ramsayová se i kvůli dětem, které se na výlet těší, snaží dodat všem naději. Woolfová před námi rozplétá klubko složitých rodinných vztahů plných skrytých výčitek a animozit. Částečně se v něm odráží i její vlastní životní příběh, který byl problémy v rodině hodně ovlivněn. K otci se Virginii nikdy nepodařilo najít cestu, navíc ji sexuálně obtěžovali její bratři. Zřejmě právě proto trpěla slavná anglická spisovatelka psychickými problémy a několikrát se pokusila o sebevraždu, kterou se jí nakonec v roce 1941 podařilo úspěšně spáchat.

Druhá část knihy je relativně krátká. Vyprávěna je z pohledu uklízečky, která smejčí dům Ramsayových. Oproti předchozí pasáži je zde kromě proudu vědomí využito i impresionisticky laděných popisů chátrajícího stavení. Časově je děj posunut o celých deset let. Dozvídáme se tak, že v mezidobí zemřela paní Ramsayová a její dvě děti. Poslední díl románu se pak opět točí kolem výletu k majáku. Tentokrát se na něj vydávají pan Ramsay s dcerou Cam a synem Jamesem, kteří svého otce považují za bezcitného despotu. Přestože vyznění celého díla je spíše depresivní, na rozdíl od Franze Kafky, či Samuela Becketta nechává Woolfová své hrdiny vysněného cíle přeci jen dosáhnout. Že by světlo na konci temného tunelu?

Stěžejní román Virginie Woolfové nenabízí ani strhující děj, ani neotřelou zápletku. Namísto toho se noří hluboko do lidského nitra a ukazuje nám svět ne takový jaký je, ale jak ho vidí a interpretují hlavní hrdinové, zejména pak ženy.

Vydavatelství:
Odeon

Rok:
2012

Překlad:
Kateřina Hilská

89%

Pavel BestA