Cormac McCarthy
Strážce sadu
Debut amerického spisovatele Cormaca McCarthyho si dlouhou dobu hledal čtenáře. Velmi výrazný styl vyprávění totiž vyžaduje notnou dávku trpělivosti a pečlivosti při čtení.
Knihu Strážce sadu napsal McCarthy už v roce 1965, u nás byla přeložena až o téměř padesát let později. Zájem o jeho složité vyprávění příběhů jistě podnítilo filmové zpracování románu Tahle země není pro starý. A filmovým okem je také potřeba se na jeho výtvory dívat. Rozhodně nejde o lehké čtení a ve změti příběhů, odněkud vynořených postav a chybějícího jakéhokoli vysvětlení se čtenář může snadno ztratit. Styl vyprávění opravdu připomíná filmové záběry, které se nám objevují před očima, rychle mizí a nastupují další. Děj si víceméně musí čtenář sestavit sám. Tento styl vyvolávající zmatečnost a neurčitost byl autorovi dříve vytýkán, než čtenář později zvyklý na experimentální prózu pochopil, že jde o propracovanou techniku, která je ovšem náročná na čtení.
Děj příběhu se neodvíjí klasicky, ale jde o přerývané vyprávění o třech mužích. O chlapci, muži ve středním věku a starci. Ale než se čtenář stačí zorientovat a přijít na to, že si čte tři příběhy, které spolu nějakým způsobem souvisí, je (zejména méně soustředivý čtenář) v půlce knihy. Kromě sestavení si příběhů čeká na čtenáře ještě jeden úkol – zaznamenat nespočet symbolů, odkazů a historických souvislostí.
V knize totiž není nic navíc, nic, co by nesouviselo s něčím dalším. Zbytečná slova v románu nenajdeme. Stejné je to s popisy postav, prostředí či přírody. Autor popisuje jen to, co má nějaký význam a hraje v románu klíčovou roli, či se pohybuje v symbolické rovině. Takže čtenář sice najednou neví, kde se vzala nějaká postava a kde přesně je, ale vidí obraz s detailním zobrazením konkrétního místa s mistrně popsanou atmosférou. A v těchto popisech se autor opravdu vyžívá. „Celý den bylo šero, takže večer ani nebylo poznat, kdy vlastně padl soumrak. A sníh s neztenčenou silou sypal dál. Tiše a jemně se snášel a vršil v naprostém bezvětří,“ zní popis místa, kde bydlel stařec. Počasí má v knize významné postavení. Autor tak zdůrazňuje jeho sílu a dokresluje tak scenérii v Americe. A tady jsme u dalšího problému. Kromě tří spletitých příběhů autor naznačuje zásadní milníky v historicko-společenském kontextu v amerických dějinách, zejména se zaměřuje na okolí Knoxvillu v Tennessee a podmínky v místních horách. Mezi řádky rozebírá zápasení centrálních měst s obyvateli horských vesniček. Kniha se dá číst z různých úhlů a náměty by klidně vystačily na deset dalších knih.
Ale vraťme se ke klíčovému příběhu – ke třem postavám. Pašerák alkoholu, který se po zrušení prohibice vrací do rodného města, nechtěně zabije násilného stopaře, který mu vleze do auta. Syn zabitého muže se dušuje, že vraha svého otce najde, netuší ale, že ho už našel. V přátelském dobrodruhovi, který ho učí pytlačit, by vraha ani nikdy nehledal. Osamělý stařec bydlící v horách v rozpadlém baráku smutně dokresluje tok života, který končí stářím. Je to on, kdo v sadu najde mrtvolu zabitého muže a stráží ji. A tento spletitý příběh autor rozehrává opravdu s citem a bez zbytečného vysvětlování.
Hodnocení:
Strážce sadu je směs obrazů natřískaná neskutečnými detaily. Absence některých částí v ději přináší zmatečnost a chaos, ale čtenář je ukolébán mistrovsky zvládnutými popisy prostředí. Kniha si zaslouží silnou koncentrovanost a objevování nových aspektů, které jistě prohloubí americkou literaturou o další rozměr.
Vydavatelství:
Argo
Rok:
2012
Překlad:
Jiří Hrubý
75%
Alžběta Bublanová
Přestože jde o jednoho z mých nejoblíbenějších spisovatelů, Strážce sadu mě nijak zvlášť neuchvátil. Myslím, že je na něm hodně vidět, že jde o prvotinu.
Nic světoborného. raději si od něho přečtěte některou z dalších knížek.