Zavřete oči a vnímejte cestu napříč kontinenty. Průvodci nechť pro Vás jsou australští Dead Can Dance, kteří věří, že i mrtví mohou tančit a kteří ve své hudbě snoubí arabskou stupnici s africkými paterny a evropskou velkolepostí.

Skvostná Lisa Gerard a obdivuhodný Simon Monroe, to jsou Dead Can Dance. V jejich případě není třeba šetřit superlativy. Hudebníků, jako jsou oni, po světě moc nepobíhá. Už v roce 1984 svou eponymní deskou definovali cestu, po které se jejich tvorba bude ubírat následující dekády. Základní esencí je poznávání a osvojení si místní hudby s až etnomuzikologickým zápalem. V jejich projevu nejde ani tak o to znít exoticky, jako spíš opravdu zvládnout konkrétní mantry středního východu. Nálepkou world music to ale nekončí. Cesta za jejich kompozicemi nevede jen napříč kontinenty, ale také napříč časem. Precizně využívají elektroniku nebo keltskou hudbu hned vedle gregoriánského chorálu. Z jejich tvorby je cítit láska a respekt k různým, vzájemně se prolínajícím soundscapům.

Není jednoduché zachovat si při téměř vědecky precizním přístupu také náležitou přitažlivost. O takovém závěru dennodenně přesvědčují trestuhodně nudná akademická pojednání, ale i převaha hudebníků bez fantazie mezi profesionálními instrumentalisty. Na Dead Can Dance, pravda, asi nebude mít náladu každý. Hloubka jejich tvorby jde ale ruku v ruce s přirozenou líbivostí. Není zásadně nutné vnímat kontexty, aby Vás pohltila. Můžeme tedy říct, že nejen snoubí žánry a kultury, ale také povrchní líbivost s hlubokým uměleckým záměrem.

Anastasis může řecky znamenat vzkříšení, přivedení mrtvého k životu. Když dodáme, že album vyšlo po dlouhých 16 letech od toho posledního a v roce 2005 došlo k znovuoživení projektu jako takového, další interpretace si můžeme odpustit. Jde o nový začátek na spáleném poli kdysi krásných slunečnic. Samotná hudba je závanem jejich minulé tvorby. Je nostalgickým a velkolepým poslechovým zážitkem. Okázale pomalý rytmus dodává volné pole pro spirituální exkurzi po starém kontinentu, Asii, Africe a ještě dál. V jedné písni se potkají africké bubny s arabskými mikrointervaly nebo virbl s chorály na pozadí dud v keltských aranžích. Lisyn hlas je snový a dokonalý stejně jako před šestnácti lety. Tíživost okamžiku, budovaná po celou dobu stopáže, která se pohybuje okolo sedmi minut na písničku, poctivě graduje s každým úderem gongu, bubnu nebo zazněním lesního rohu.

Fascinuje a přitahuje mne, že nejsem zdaleka schopen rozpoznat všechny nástroje a postupy, se kterými na svém novém albu pracují. Jakmile člověk začne přemýšlet nad tím, že v All In Good Time slyší náznaky alapu rágy, ozvou se evropské tóny houslí, elektronické varhany a zpěv jak z balady. Není jednoduché vydělit jednotlivosti. Hudba Dead Can Dance je samostatným soundscapem, hudebním proudem napříč časem a místy.  I po šestnácti letech se jim to povedlo. Koncert v České republice bude nezapomenutelný.

Hodnocení:

Anastasis je nostalgické ohlednutí za geniální hudební ikonou, které je zároveň jejím vzkříšením. Dead Can Dance jsou nezaměnitelní. Díky hlasu Lisy Gerard, díky provazcům hudebních světů, které přirozeně tvoří nezapomenutelnou a naléhavou podobu kompozic. Jsou studnicí, která nasává inspiraci z celého světa a chrlí vlastní, jedinečnou tvorbu. Nechte se unášet. Jde o úžasné album plné monumentálních a zároveň osobních uměleckých děl.

Rok vydání:
2012

Vydavatelství:
Pias America

93%

Jaromír Mára