Představovat světově proslulého spisovatele, sémiotika a estetika Umberta Eca není asi příliš nutné. Osvětlit však název a obsah jeho poslední knihy Zpověď mladého romanopisce je už o poznání těžší a bude to proto cílem tohoto textu.

Přestože je Ecovi už přes osmdesát let, v roli autora beletrie se nepohybuje až zas tak dlouho, jak by se mohlo zdát, teprve od svých osmačtyřiceti let. S nadsázkou sobě vlastní proto Alessandrijský rodák sám sebe nazývá mladým romanopiscem. Po nespočtu teoretických spisů a akademických příruček se Eco vrhl po hlavě do tajů románové tvorby. Psal se tehdy rok 1980. A hned první literární počin s názvem Jméno růže mu přinesl nehynoucí slávu. Z románu se stal bestseller a později se dočkal filmové verze v hlavní roli s Seanem Connerym. Následovalo dalších pět knih. Zpověď mladého romanopisce tak vzniká jako důsledek autorovy bilance nad třicetiletou kariérou úspěšného beletristy.

Po šesti poměrně rozsáhlých románech je Zpověď na Eca dosti útlou knihou o bezmála dvou stech stranách. Kniha, respektive soubor esejů začíná triviálně znějící částí ‚zleva doprava‘, kde autor obeznamuje čtenáře s pojmy jako je tvůrčí psaní, prvotní nápady a omezení textu. Odhaluje zde část svých tvůrčích postupů a inspirací, jež přicházejí ze všech stran. Zmiňuje všechny své romány, nejvíce se však upíná ke Jménu růže a Foucaultovu kyvadlu, na kterém demonstruje, co předchází vzniku jeho děl a co všechno musel udělat pro to, aby mohly tak dokonale promyšlené příběhy vzniknout. Když pomineme fakt, že je Eco univerzitním profesorem a velkým znalcem středověké kultury, možná leckterého čtenáře překvapí, kolik detailů si ověřoval v praxi. Jeho cestovatelské výpravy na místa, kde žily postavy, o nichž píše, vyrážejí dech. Kdo se vydá do Pacifiku, aby mohl precizně popsat korálové útesy, na kterých ztroskotal jeden z jeho hrdinů?

Ověřování faktů a naprostá posedlost detailem je součástí každé Ecovy knihy. Když se Casaubon z Foucaultova kyvadla procházel o půlnoci Paříží, byl měsíc a každá z uliček přesně na tom místě, jako v 19. století, kdy se děj odehrává. Eco si všechny zmiňované části Paříže poctivě prošel, stopoval si čas, který mu vzaly jednotlivé přesuny z místa na místo, navštívil nespočet archivů a pomocí moderního počítačového programu zjistil, kde zhruba byl měsíc na obloze. Neuvěřitelné. Poctivost a faktografičnost utváří v jeho dílech jakousi encyklopedickou hodnotu, která je nezpochybnitelná.

Kromě výčtu technik a vlastních poznatků se autor také zabývá myšlenkou, proč a čím nás díla pohlcují. V kapitole Pláč pro Annu Kareninu se zamýšlí nad slzami, které roníme na konci románu Tolstého, ale které by nás nenapadlo prolít při sledování denních zpráv, kde je podobných tragédií dost. Konstrukce díla a především naše vlastní interpretace a vcítění se do postavy dělá dílo úplným. Až teprve čtením a osobní angažovaností čtenáře se uzavírá kompletnost a síla textu.

Hodnocení:

Umberto Eco píše sofistikovaně, ale nanejvýš srozumitelně a zábavně. Smysl pro humor a lehkost, se kterou se kniha čte, jde ale ruku v ruce s jistou znalostí jeho díla a jakýmsi kulturním přehledem. Autor nechá své čtenáře nahlédnout pod pokličku tvůrčí činnosti a způsobu své práce. Tleskám a klaním se mladistvé svižnosti zasloužilého mistra.

Vydavatelství:
Argo

Rok:
2013

Překlad:
Petr Fantys

85%

Magdaléna Baumannová