Pražský rodák Hugo Demartini se proslavil uměleckými experimenty, během nichž vyhazoval do vzduchu rozličně předměty, které po dopadu lepil k podložce. Nejen takto vzniklé náhodné objekty jsou nyní k vidění v Národní galerii.

„Jak vypadá náhoda? A jde o náhodu, když vyhodíme do vzduchu špejle a necháme je volně spadnout na podložku, nebo máme ve skutečnosti co dočinění s fyzikou a jejími neviditelnými silami?“ ptá se ve svých prací Hugo Demartini. Jasnou odpověď nám však nedává. Při pohledu na subtilní geometrické práce je však zřejmé, že ať je tomu jakkoli, mají vzniklé objekty nezpochybnitelný estetický charakter. Po výstavě malíře a kostýmního výtvarníka Theodora Pištěka tak prostory Veletržního paláce opět zaplnily práce umělce, jehož jádro tvorby spadá do druhé poloviny 20. století, zejména pak do tolik opěvovaných „zlatých šedesátých“ let.

Díky právě probíhající expozici se nám navíc nabízí jedinečné srovnání. V Jízdárně Pražského hradu totiž dosud probíhá výstava prací Demartiniho současníka Karla Malicha. Oba dva lze spojovat s geometrickou abstrakcí a neokonstruktivismem, přesto jsou jejich inspirační zdroje i východiska naprosto odlišná. „Dílo v sobě poezii a kouzlo buď má, nebo nemá,“ nechal se před časem slyšet Demartini. Ze vzájemného srovnání však paradoxně vychází lépe Malich, jehož díla působí výrazně živočišněji a poetičtěji, zatímco ta Demartiniho jako poněkud strohý myšlenkový kalkul, i když mnohdy velmi působivý.

Výstavu lze jednoznačně ocejchovat nálepkou retrospektivní. Přestože svým rozsahem není nikterak ohromující, nabízí průřez všemi důležitými etapami, jimiž si Demartini v uplynulých desetiletích prošel. Na začátku komorně laděné chodby, která se vzadu zužuje do úzkého koridoru, se může návštěvník seznámit s Demartiniho červenými reliéfy, které spadají do období takzvaného informelu, a které jasně kontrastují s černým pozadím. Stejně jako v případě expozice Karla Malicha je autorem architektonického řešení jeden z Demartiniho studentů – Federico Diaz, před jehož citlivou a zároveň efektní instalací nelze než smeknout.

Velká pozornost je na výstavě věnována Demartiniho lesklým pochromovaným koulím ze šedesátých let. Oproti ostatním objektům jsou specifické zejména tím, že je Demartini nevytvářel vlastníma rukama, ale realizaci jejich návrhů zadával specializované dílně. Odhlédneme-li však od jejich myšlenkového poselství a líbivého zevnějšku, zůstane nám však po čase jen prázdná nic neříkající dekorace. Zhruba ve stejné době se dal Demartini do vytváření objektů, jež balancují na hraně akčního umění. „Vyhazoval do vzduchu špejle, tyčky, trubky a kusy kartonu a sledoval, jak se jejich kompozice za letu a při dopadu mění. Celou akci zaznamenával fotograf,“ informuje nás kurátorka Lenka Pastýříková. Později pak nechával věci dopadnout na podložku, k níž je následně přilepil.

Poslední etapu umělcovy tvorby, která se završila v roce 2010, připomínají sádrové modely opuštěných míst, v nichž se tak trochu symbolicky odráží zmar a destrukce. Demartini zde opět osvědčil neotřelý autorský přístup; nejdříve vytvořil krychlové objekty, které následně rozbil kladivem a jejich úlomky zafixoval v místech, kam se rozletěly. Součástí výstavy nazvané … a měl rád ženy je také studio s interaktivními hrami a výtvarné díly.

Hodnocení:

Stejně jako v případě výstavy drátěných objektů Karla Malicha, jež v těchto dnech probíhá v Jízdárně Pražského hradu, i expozice prací Huga Demartini se vyznačuje mimořádně zdařilou instalací podtrhující krásu jednotlivých děl. Ze vzájemného srovnání však vychází Demartiniho dílo i výstava jako poražená.

Výstava potrvá od 1. 3. 2013 do 28. 7. 2013

Kde:
Národní galerie v Praze
Veletržní palác
Praha 7, Dukelských hrdinů 47

Otevřeno:
úterý až neděle 10:00 – 18:00

Vstupné:
Plné: 120,-Kč
Zlevněné: 60,-Kč

77%

Pavel BestA