Mimořádně působivý, stylisticky inovativní a až mrazivě syrový; i tak lze charakterizovat nejnovější román z pera čínského spisovatele Jen Lien-kche. Jmenuje se Čtyři knihy a vypráví o nechvalně proslulém období Velkého skoku, kdy někdejší čínská inteligence doslova a do písmene napájela svou krví zem.

Knížku českým čtenářům osobně představil šestapadesátiletý literát na konci loňského roku v Knihovně Václava Havla. O půl roku později si za ni vysloužil Cenu Franze Kafky, kterou by měl převzít na konci října na Staroměstské radnici. Spolu s bronzovou soškou slavného židovského spisovatele z dílny Jaroslava Róny na něj čeká také šek na 10 tisíc dolarů, tedy necelých 200 tisíc korun. A to se přitom Jen Lien-kche narodil do prakticky negramotné rodiny. Také k psaní se dostal tak trochu náhodou. Jak sám přiznává, vedl ho k tomu příběh mladé autorky z venkova. Té se díky knihám podařilo dostat ze zapadlé dědiny až do velkoměsta, což rodáka z provincie Hénán nadchlo natolik, že se rozhodl vydat v jejích šlépějích. Jeho první román nazvaný Krvavý požár horské vesnice mu však matka spálila v kamnech.

Od té doby napsal Jen Lien-kche desítky příběhů. Ten současný zachycený v Čtyřech knihách vypráví o éře Velkého skoku, tedy drastických ekonomických opatřeních, které v roce 1958 zavedl Mao Ce-tung a jež měly katastrofální následky. Děj románu se odehrává ve smyšleném převýchovném táboře, takzvané zóně přerodu nedaleko břehů Žluté řeky, kde jsou vězněni bývalý zástupci inteligence. „Tuto knihu věnuji oné zapomenuté minulosti i statisícům mrtvých i živých vzdělanců,“ píše Jen Lien-kche v záhlaví knihy. Jak již sám název díla napovídá, tvoří ho čtveřice textů. Autoři jsou však jen tři. Tím prvním je Spisovatel. Jen Lien-kche totiž ve svém románu nepoužívá jména; ani jedno jediné v něm nezazní. Namísto nich hénánský rodák volí k označení jednotlivých osob buď název jejich bývalé profese, nebo jinou charakteristiku. Je to právě Spisovatel, který je tvůrcem dvou částí knihy. Jednak je autorem Záznamů zločinců, oficiálního textu sepisovaného pro nevzdělaného velitele tábora zvaného Dítě. V těchto zápisech Spisovatel vypočítává provinění svých druhů. Jen Lien-kche ho i přesto nevykresluje jako skrz na skrz prohnilého donašeče, ale jako člověka, který se stejně jako ostatní snaží ze zóny přerodu dostat, k čemuž mu má dopomoci právě udavačství. Tím druhým textem, na němž Spisovatel usilovně pracuje, jsou kapitoly Starého řečiště, autobiografického románu, který se chystá vydat po svém propuštění. Kdo je autorem třetího textu nazvaného Dítě nebes, nevíme. Velitel tábora, jak by se nabízelo, to sotva jen může být. Je totiž podle všeho negramotný. Každopádně jde ale o propagandistické vyprávění velebící osobu Dítěte a jeho zásluhy při převýchově vzdělanců. Tím posledním autorem je Učenec, na jehož úvahu narazí čtenář až na konci románu. V ní se jedna z ústředních postav knihy zamýšlí prostřednictvím reinterpretace a dotváření mýtu o Sisyfovi nad smyslem lidského bytí a text tak působí jako svého druhu katarze.

Není jistě bez zajímavosti, že dílo na území Číny doposud nevyšlo. Jedno nakladatelství sice o možnosti jeho publikace přemýšlelo, nakonec se ale z politických důvodů rozhodlo od jeho vydání ustoupit. Světlo světa nicméně spatřilo alespoň v Hongkongu a na Tchaj-wanu. Nejde přitom zdaleka o první knihu, s níž má Jen Lien-kche ve své domovině problémy. Přestože hénánský rodák začínal jako autor oblíbených, režimu dokonce možná lehce poplatných příběhů a podobně jako jeho vrstevník a držitel Nobelovy ceny za literaturu Mo Jen se k literatuře a možnosti publikování dostal díky působení v armádě, později své zaměření výrazně změnil. Už v roce 1992 si svou knihou Západ letního slunce vysloužil krátkodobý zákaz publikování. Také další tituly, především pak O čem sní ve vesnici Tingů, vyprávějící o osadě, jejíž obyvatelé trpí AIDS, mu přinesly jen samé těžkosti. „I tato kniha byla nakonec, přes všechny Jen Lien-kcheovy snahy nevyvolat další skandál, v Číně zakázána,“ dodává Zuzana Li, česká překladatelka nynějšího románu.

Také Čtyři knihy jsou neméně mrazivé a znepokojivé. Napsané jsou naprosto svébytným literárním jazykem, pro nějž se vžilo označení sakrealismus. Kombinuje totiž realistické prvky s prostředky, které jsou typické pro náboženskou literaturu. Celý text tak více než cokoli jiného připomíná Bibli. Nejvíce to platí pro kapitoly nazvané Dítě nebes. Oním vzdáleným a nepochopitelným Bohem, který nařizuje a zakazuje, dává i bere a osvojuje si právo rozhodovat o životě a smrti, je Mao Ce-tung. Vše se děje z jeho vůle, aniž by hlavní hrdinové mohli cokoli, včetně vlastní osudu, nějak ovlivnit. Jen plní to, co jim bylo nařízeno. Aby vypěstovali co největší klasy, zalévá je Spisovatel vlastní krví, aby bylo možné tavit železo, vykácí všechny okolní lesy. Katastrofa je nevyhnutelná. Přichází déšť, nikoli však očistný, ale zničující, který strhává holé svahy a odnáší s sebou celou úrodu. Země tak zabředá do hladomoru. Vynořují se děsivé postapokalyptické scény lidí pojídající ostatky jiných lidí, zajatců pokoušejících se uprchnout ze zón přerodu přes hromady vybělených kostí svých někdejších souputníků. Ze stránek se na čtenáře přenáší pocit absolutní bezmocnosti, něco ve smyslu: „Bůh dal, Bůh vzal“. Je to celkem pochopitelné. V rozlehlé a nebývale lidnaté zemi jakou Čína dodnes je, se lidé museli na vzdálenou a nesmírně mocnou vládnoucí osobu, ať už jí byl císař, nebo později Mao Ce-tung dívat jako svého druhu božstvo. Byla totiž stejně nedostupná a nedosažitelná. I přes veškeré hrůzy, jež Jen Lien-kcheův román popisuje, prosvítá skrz jeho poslední stránky a závěrečnou úvahu jakýsi drobný paprsek světla – je to naděje, vědomí neobyčejné síly života, kterou nedokáže ani Bůh – Mao Ce-tung udolat.

Hodnocení:

Podobně kvalitních a nadčasových románů jako jsou Čtyři knihy vychází v posledních letech poskrovnu. Jen Lien-kche jím jen potvrzuje stoupající úroveň současné čínské literatury, která momentálně míří, či už možná dokonce dosahuje světového vrcholu. Vzhledem k jedinečné stylistické formě, která neubírá nic ze čtivosti díla, ba naopak svírá čtenářův hrudník a nutí ho číst čím dál tím rychleji, hltat jednotlivé stránky a nořit se tak stále hlouběji do absurdních, hrůzu nahánějících scén, marasmu, jímž si čínská společnost na konci 50. let prošla, vzhledem k závažnosti zvoleného tématu a hluboce lidskému přístupu, se dá předpokládat, že ze Čtyř knih se jednou stane povinná školní četba a stěžejní mezník literatury 21. století.

Vydavatelství:
Verzone

Rok:
2013

Překlad:
Zuzana Li

94%

Pavel BestA