Vzhledem k tomu, že nové Kunderovy romány v češtině již drahnou dobu nevycházejí, o to větším svátkem je, když na pulty tuzemských knihkupectví zavítají „alespoň“ jeho eseje. Tak se stalo minulý měsíc. Světlo světa totiž spatřil v pořadí již pátý svazek autorových úvah. Jmenuje se Slova, pojmy, situace.

Český spisovatel dlouhodobě žijící ve Francii v něm opět před čtenáře předkládá sérii svých krátkých, o to však působivějších a brisknějších myšlenkových postřehů. Stejně jako v předešlých čtyřech případech má kniha povahu rozjímaní o literatuře a světě kolem nás. Rozhodně ale nejde o nějaké rozvláčné moralizování či snad přebujelé mudrování. Kundera, tak je jeho dobrým zvykem, šetří slovem. Je málomluvný a výstižný. Sám si vybírá cíl a do něho se strefuje. „Tato malá knížka nemá nic společného s nějakým vědeckým povídáním. Je složena z různých krátkých zamyšlení nad lidskými situacemi, tak jak jsem se o to snažil já sám, ale zejména umění románu během celých svých dějin,“ vysvětluje hned v jejím úvodu.

Jak již sám název právě vyšlé sbírky napovídá, svazek se skládá ze tří samostatných částí. První je věnována slovům a vzdáleně připomíná naučný slovník. Jsou v ní totiž podobně jako v encyklopedii abecedně řazená hesla, u nichž se nachází autorův text. Jak tato část vznikla, vysvětluje Kundera v doslovu tohoto oddílu. Stalo se tak v polovině osmdesátých let, kdy upravoval překlad románu Žert. Jeho přítel Pierre Nora, ředitel časopisu Le Débat, si ho tehdy dobíral kvůli jeho posedlosti a navrhnul mu, aby mu napsal slovník nejdůležitějších slov pro jeho obraznost. Kundera jeho přání vyslyšel. Z původních osmdesáti devíti slov, která v roce 1985 vyšla v časopisu Le Débat, jich autor do nynějšího svazku vybral jen čtyřicet sedm. Skrz jejich definice si čtenář osvojuje jak autorův pohled na umění, tak získává obecnější povědomí o jeho světonázoru. Najdeme zde různorodá slova od kýče až po smích a uniformu. Při vysvětlování termínu lyrika dojde i na rozdíl mezi lyrickým a epickým děvkařem.

Druhá část Kunderova svazku se od té první příliš neliší. Namísto krátkých hesel však obsahuje delší úvahy na určité téma. Ty vyšly poprvé v roce 2005, v češtině o rok později v brněnském Hostu. Snad nejzajímavější oddíl je ten úplně poslední. V něm Kundera nadnáší skrz literární příklady určité náměty, které pitvá, dává do souvislostí a vysvětluje. Fascinující na celé sbírce je především autorova schopnost s až chirurgickou přesností vyříznout svým skalpelem neuralgická místa současné společnosti. „Zrychlování dějin radikálně proměnilo individuální existenci, která se odvíjela v minulých stoletích od narození k smrti během jediné dějinné epochy; dnes probíhá dvěma, ne-li třemi epochami,“ píše v kapitole nazvané Láska v dějinách, které se zrychlují. Řadu ze zde připomínaných témat přitom Kundera již vtělil do svých románů, ať už do Pomalosti (1995), Totožnosti (1998), nebo do loni vydané Oslavy bezvýznamnosti (2013). Ty si ale čeští čtenáři bohužel ve své mateřštině zatím nemohli přečíst a zřejmě jen tak ani nebudou. Škoda.

Hodnocení:

Přestože knižní trh zaplavuje rok od roku více a více titulů, takových, které by nás nutily zamyslet se nad světem okolo nás, nad námi samými i nad smyslem a podstatou uměním, je naopak stále méně. V pořadí již pátý svazek Kunderových esejů patří mezi ty ubývající čestné výjimky. Je to svého druhu pocta racionalismu, jenž se začíná z evropského slovníku pomalu vytrácet. Kundera v něm dokazuje, že i dnes je na malém prostoru dvou, tří vět možné briskně vyjádřit určitou myšlenku. A přesně o tom by literatura měla být…

Vydavatelství:
Atlantis

Rok:
2014

95%

Pavel BestA