Od vášně po nářek. Duo Tara Fuki uchvátilo Ostravu

Před několika málo dny, v pondělí 4. května v osm hodin večer vystoupilo v ostravském klubu Parník v rámci svého ročního putování po republice violoncellové duo Tara Fuki, což museli fanoušci nesmírně ocenit, neboť umělkyně pocházejí každá z jiné země a koncertují proto relativně málo.

Duo tvořené dvěma ženami, Češkou Dorotou Barovou a Francouzskou Andreou Konstankiewicz-Nazirovou, spolu vystupuje již patnáctým rokem a za tu dobu hudba Tara Fuki doznala řady změn. Zčásti je to vývojem osobního i profesního života (narození potomka nebo účast na dalších projektech jako Vertigo quintet či Kuzmicz orchestra), pochmurná náplň životní pravdy se však nevytratila. Stejně tak pestrobarevná folklórní cesta, která vedla dál než do Kanady, s níž Česká republika zápasila v ten den v hokeji a proto nebyl ostravský klub Parník naplněn celý.

Skupina, jež za album Auris získala cenu Anděl 2007 v kategorii world music, na koncertu zahrála především své skladby z posledních dvou alb, jejichž náplní jsou vztahové epizody s melancholickým dozvukem. K tomu duo violoncellistek používá hlavně sampler – jenž jim umožňuje mít volné ruce k precizní a procítěné interpretaci namísto až krkolomné snahy převést zvuk nahrávky na pódium z dřívějších let. Další inovací je nástroj Hang, díky němuž Dorota Barová a Andrea Konstankiewicz-Nazirová dokázaly v jedné z improvizací navodit až duchařsky vyznívající náladu odplouvající lodi. Obě interpretky si každou performanci nesmírně užívaly, pohroužily se tak hluboko do zvukové nálady, že na jevišti dotvářely hotové kousky z alb do nových přesahů, a i přes smutné texty plné zmaru a zbytečnosti, se po každé skladbě usmály a vyhledávaly kontakt s publikem, které naslouchalo jejich dalším křehkým emočním etudám o vášni, ztrátě, nepochopení, hledání sama sebe a volání o pomoc. A to často dynamicky vygradovalo až do extrémní síly s ohromnou výpovědní hodnotou.

Za rytmu tanga (Moje Serduszko, Winna, Sens), flamenca (Słoneczko, Lecimy), šansonové koloratury (Jutro, prakticky v každé skladbě v závěru v rámci improvizace Doroty Barové), swingu (Kolorowe skielka) a minimalistického nádechu podobně jako Sigur Ross (Anna) si především skladbou Sens podmanily posluchače, kteří se podíleli i na její podobě (zpěv refrénu). Další písně mají téměř hitový charakter (Dopis, nepojmenovaná česká píseň, která se nevešla na poslední album Winna) a kdyby místo violoncell zaznělo vlezlé kytarové kombo, ihned bychom je tak i vnímali. Ovšem právě barevnou ryzost a charakterističnost harmonie jako vystřižené z cool a latin jazzu spolu s netradiční sonoritou smyčcových partů, basovou linkou pizzicatových studií à la Charles Mingus a především zvukovou vynalézavostí, co je ještě možné na cellu zahrát (flažolety, akustické „vtipy“ se samplerem, echo a ambientní experimenty), to vše nelze nahradit žádným jiným nástrojem.

Nezaměnitelný témbr hlasu Doroty Barové a doprovodný altový vokál Andrey Konstankiewicz-Nazirové, tichá, tklivá atmosféra a skoro nedýchající publikum – tak vypadal koncert Tara Fuki v ostravském klubu Parník. Posluchačům se s ním dostalo nevšedního zážitku. Jediným pozorovatelným mínusem byla absence starších písní. Na obranu je však třeba říci, že v dvouhodinovém koncertu tak plodné skupiny na to prostě nebyl prostor.

Filip Chobot