Šíleně smutné povídky plné lásky a ironie

Šíleně smutné povídky jsou první povídky, které Tereza Boučková slavná svými realistickými romány napsala. A jsou plny obyčejných, krásných i smutných chvil, které s sebou život přináší.

Třináct šíleně smutných povídek nejsou jen o lidském neštěstí. Smutné jsou tak, jak někdy život umí být, ale najdeme v nich i naději, lásku či ironii. Vzhledem k tomu, že Tereza Boučková své romány, či scénáře k filmům psala hodně dějově plné, není divu, že i její povídky jsou časově rozměrnější. Ale i když je v nich obsažen většinou celý životní příběh, má autorka sklony k minimalismu a popisu zcela obyčejných událostí. A většinou začátky jsou nastíněné neurčitě, až nevýrazně. Tyto situace dostanou důležitost až během vyprávění, leckdy až na konci, kde se povídky zacyklí. Autorka tak na první pohled vypráví o obyčejných lidech, kterým postupně čtenáři otevírá nitro. Povídky jsou originální nepředvídatelností, zpočátku se může dokonce zdát, že dějová linie není uspořádána podle žádné logiky, spousta věcí je jen nastíněna, konec působí jakoby nedotaženě. Autorka tím chtěla podtrhnout spojitost s reálným životem, který nám také nic neservíruje jednoznačně.

Povídky působí jako by bez cenzury, vyprávěním jde Boučková až na kost, přesto nejde o žádné vykonstruované děje, ale příběhy ze všedního života. Tématicky se pohybuje ve druhé části života. Zaměřuje se především na krizi v manželství, osamění, obavy o děti či ztrátu nejbližších. Častým tématem, jež se v povídkách opakuje, je výchova dětí a polemika o tom, jak a jestli vůbec jde ovlivnit jejich povahy. Jak je známo, autorka si adoptovala dva romské chlapce a o jejich dospívání píše ve svém románu Rok kohouta. Narozdíl ale od svého románu, kde otevřeně líčí své soukromí, zde si s postavami více pohrává, fabuluje, vymýšlí.

Občas se mohou povídky pro jejich jemnost zdát neurčité či rozplizlé, grády ale dostávají trefné dialogy, kterých není mnoho, ale ze kterých se často dozvídáme charakter postav. Je v nich také znát autorčin smysl pro humor, který s propojením ironie a smutku tvoří docela pevný obrázek života. A to je právě to, co všech třináct povídek spojuje. Kromě tématické shody je to jakýsi náhled na život, který prosakuje i z techniky psaní. Nejpatrnější je to na komentářích, kterými autorka glosuje přímé řeči či dramatické události. „Čekám s Magdou dítě. Na vteřinu se v ní všechno sevřelo hlubokou zasutou bolestí. Strašně se těším. Na vteřinu jí došel dech. Bude to holčička. Na vteřinu se v ní zastavil život.“ Dalším charakteristickým znakem autorčina rukopisu je hledání pravého slova. Krátkými, leckdy i jednoslovnými větami, se snaží vystihnout tu pravou atmosféru. „Ztichnul. Zchromnul. Zestárnul,“ popisuje v povídce Proč by vstával chřadnutí jednoho silného muže. Autorka se tak snaží i do povídek vtěsnat to, co by bylo spíše na delší dílo, což může být na škodu, protože tím strohým vyprávěním ošizuje čtenáře o podrobnější vysvětlení.

Často si tak čtenář musí leccos dovysvětlit sám, autorka jakoby mu jen otevřela dveře a řekla: „Dívej se a mysli si, co chceš,“ což je obrovské plus. Autorka nijak nehodnotí či nemoralizuje. Všechny prohřešky postav ani nepojmenovává prohřešky, ale jen je stroze popíše. Soudy nechává na čtenáři.

Hodnocení:

Soubor třinácti povídek má v sobě všechno, co život lidem v jejich druhé půlce přináší. Je to nadhled, láska a pochopení, ale i smutek, zklamání a ztráta iluzí. Jsou to obnažené příběhy hrdinů, kterými můžeme být i my. Psáno s citem a ironií zároveň.

Vydavatelství:
Euromedia Group, k.s. – Odeon

Rok:
2013

72%

Alžběta Bublanová