Spáchal Nabokovův Slídil sebevraždu?

Díky pražskému nakladatelství Paseka mají čtenáři další možnost seznámit se s dílem ruského prozaika Vladimira Nabokova. Právě totiž vychází jeho útlá novela Slídil, v níž se hlavní hrdina ocitá ve světě po své vlastní smrti.

Přestože jde o pověstné nošení dříví do lesa, nelze než nezačít zmínkou o tom, že Vladimir Nabokov se do obecného povědomí veřejnosti dostal až roku 1955 díky svému kontroverznímu románu Lolita, jež popisuje zakázanou lásku mezi dvanáctiletou Dolores a stárnoucím literárním vědcem Humbertem Humbertem. Už předtím však měl petrohradský rodák na triku několik zajímavých literárních počinů. Mimo jiné i Slídila, jež patří mezi díla, která Nabokov napsal během svého patnáctiletého berlínského exilu, kdy tvořil ještě v rodném jazyce. Přestože autor pocházející z bohatých ruských poměrů vyprodukoval během života řadu kratších prací, Slídil je tou vůbec nejkratší.

Už zde se přitom můžeme setkat s typickými znaky, které budou Nabokovova provázet až do konce života. Na prvním místě je to grotesknost. Podívám-li se na autorovy předcházející i následné povídky a romány, takřka vždy v nich hraje ústřední roli hrdina, jež sám sebe považuje za mimořádně atraktivního, někdy vysloveně donchuána, zatímco jeho okolí ho vnímá spíše jako outsidera a podivína. Právě tento rozpor mezi vlastním náhledem na sebe sama a skutečností je základem, na němž Nabokov staví pyramidu lidské směšnosti. Ve Slídilovi je oním nebožákem s utkvělými představami o své duševní i fyzické kráse Smurov, jenž je hned v úvodu novely před zraky svých dvou žáků ponížen manželem své milenky a rozhodne se spáchat sebevraždu.

Další děj jako kdyby se ztrácel v mlze. Čtenář je znejistěn, neví, zda se Smurovovi jeho pokus zdařil, či, jak si sám hlavní hrdina myslí, se jen poranil a přežil. Každopádně procitá do nové existence a vydává se doprovázen vypravěčem na další, možná však již jednou prožitou životní pouť, během níž se osudově, avšak nešťastně zamiluje. Postupně přitom odhaluje, že jeho přátelé a známí o něm mají úplně odlišné představy, než má on sám o sobě. Nabokov nás nechává nahlížet na Smurova z nejrůznějších úhlů, nejrůznějšími postavami. Hlavní hrdina se nám tak před očima rozpadá na jakési samostatné a dosti odlišné postavy, které jako kdyby žili vlastním životem. „Jsme tím, za koho se sami považujeme, nebo tím, za koho nás mají ostatní?“ ptá se nepřímo Nabokov. Jednoznačnou odpověď nám samozřejmě nedává. Ba naopak nás nechává ještě hlouběji se propadnout do nejistoty.

Jazykem i způsobem vyprávění navazuje petrohradský rodák, který během berlínského pobytu přišel o otce, jenž se stal obětí atentátu, respektive zemřel, když se snažil atentátníkům zabránit v zastřelení svého přítele Pavla Miljukova, na své slavnější předchůdce, jakými byli Čechov, Gončarov, či Dostojevskij. Právě posledně jmenovaný je autorem podobně schizofrenní novely s názvem Dvojník. Oproti podobně laděným dílům Gogolovým je však Nabokovův humor jízlivější a ostřejší. Myšlenkově se pak v lecčem podobá Joyceovým Dubliňanům, v nichž se irský romanopisec pokusil dosáhnout tzv. epifanie, tedy navození situace, kdy hlavní postava procitne a pochopí pravdu o svém životě. Něčím podobným si totiž prochází i Smurov, jež však zjišťuje fakta postupně, a nikoli naráz. Jak již název novely napovídá, obohacuje Nabokov literární rejstřík o relativně nový motiv špionáže a slídilství. Ve své podstatě je však dílo příběhem o nepostižitelnosti lidské identity.

Ruský spisovatel Vladimir Nabokov, který podstatnou část svého života strávil ve Spojených státech, je autorem velkého množství drobných povídek a novel. Jejich kvalita je přitom značně kolísavá, od těch méně zdařilých až po vybroušené klenoty. Právě vycházející Slídil patří bezesporu mezi ty nejlepší.

Vydavatelství:
Paseka

Rok:
2013

Překlad:
Pavel Dominik

83%

Jan Perniš