Předchozí článek
The National
Publikováno 24 Čvn 2010
High Violet
Pokud pravidelně během nedělních ranních hodin neléčíte kocovinu, nebo nepatříte mezi spáče, pro něž je víkendové vstávání před polednem neznámá, pak jistě uznáte, že právě nedělní ráno má zvláštní kouzlo (pro nešťastníky s kocovinou samozřejmě také).
Pokud chcete ono specifické rozpoložení ještě přiživit, klidně si pusťte album High Violet od The National.
High Violet, vycházející tři roky po předposlední desce Boxer a téměř deset let po eponymním debutu, je již pátá dlouhohrající deska tohoto amerického kvintetu a stejně jako u desek předchozích ani v případě té aktuální nelze o jejím obsahu mluvit jinak než v superlativech. Přestože je diskografie The National naplněna zajímavými počiny, tak si dovoluji tvrdit, že pro mnohé posluchače bude dokonce High Violet tím úplně nejlepším, co tato kapela ze Cincinnati vydala. Nová deska je totiž neuvěřitelně rafinovaná a přestože na první poslech sice zaujme, ale nijak extrémně neohromí, tak po několika dalších přehráních už posluchač zcela propadne kouzlu desky a hitové momenty z desky vyčnívají jedna vedle druhé jako kosti v otevřené zlomenině.
Nejčastěji bývá produkce The National označována jako indie rock, s čímž lze vesměs souhlasit, ale určitě lze v písních kapely nalézt i odkazy na jiné styly. Například na začátku první skladby Terrible Love si posluchač může vzpomenout na post-rockové kazatele Thee Silver Mt. Zion Memorial Orchestra, Anyone’s Ghost zní jako zapomenutá píseň od Becka, občas se během poslechu objeví pasáž jako od britských Coldplay nebo The National mohou připomenout (přiznávám, že je toto srovnání trochu klišé a objevuje se téměř u všech alternativnějších skupin) Radiohead. Tyto jemné reminiscence však nikdy nepřekračují mez, za kterou by se dalo mluvit o plagiátorství a výsledný styl produkovaný kapelou je dosti originální. Originalita souboru tkví i v tom, jakým způsobem dokážou pánové kombinovat alternativní prvky s jednoduchými chytlavými pasážemi. Tuto kombinaci pak ještě obalují mohutnými, ale vkusnými aranžemi a nad tím vším se ospale line vokál Matta Berningera, který si bez nejmenších problémů dokáže posluchače doslova omotat kolem prstu.
Zřejmě největší devizou souboru je však cit pro práci s emocemi. Přestože právě The National kladou velký důraz na emoce, tak rozhodně nejsou další z řady uplakaných a zhrzených kapel. Hudba Američanů totiž připomíná zmiňované nedělní ráno, jelikož stejně jako tento zvláštní úsek týdne i ona obsahuje, kromě občasného pocitu ospalosti, nostalgii, smutek ale i určitý pocit smíření.
Hodnocení:
High Violet je deska, která roste každým poslechem a já po nějakém čase stráveném v její společnosti mohu prohlásit, že se jedná o téměř bezchybnou kolekci a bezesporu také o horkého kandidáta na titul nejlepšího alba letošního roku.
Rok vydání:
2010
Vydavatelství:
4AD
Seznam písní:
Terrible Love
Sorrow
Anyone’s Ghost
Little Faith
Afraid of Everyone
Bloodbuzz Ohio
Lemonworld
Runaway
Conversation 16
England
Vanderlyle Crybaby Geeks
90%
-jt-
vzhledem k tomu, ze se blizi konec prvniho polocasu tohoto roku, tak bych rekl, ze si za prvnich sest mesicu rozhodne deska high violet zaslouzi vyhrat oceneni o nejlepsi desku jara
supr cédéčko. klobouk dolů před the national, jsou skvělí, hudba chytlavá a s dlouhou délkou trvanlivosti…
naprosto souhlasim. takhle vyváženou a dlouho hrající desku jsem již delší dobu neměl možnost poslouchat
Po první poslechu mě High Violet nijak neohromila. Po druhém poslechu pořád to samé. Potřetí to už bylo lepší. A teprve teď, když už si desku vychutnávám popáté či pošesté mám pocit, že je to jedna z nejlepších desek, kterou jsem v uplynulých pár letech poslouchal.