Prostředí kolumbijských drogových kartelů není na první pohled zrovna látkou, která by skýtala velký prostor pro citlivou imaginaci a poetičnost. Juan Gabriel Vásquez to ale dokázal – popsal jemným způsobem jedno z nejhrůznějších traumat jihoamerického světa.

Vásquezův styl psaní je stejně zajímavý jako samotný námět románu, tedy mapování nedávného řádění narkomafie v jeho zemi. Ač sám přiznává inspiraci kolumbijským předchůdcem Márquezem, jeho vlastní sloh je daleko civilnější, reálnější, magickému realismu již docela vzdálený. Ich formou psaný deníkový záznam vtahuje čtenáře okamžitě do příběhu hlavního hrdiny, do utrpení obyčejných Kolumbijců, sužovaných po desítky let násilím a brutalitou způsobenou všudypřítomným drogovým podsvětím. Možná že kvůli tomu všemu se bogotský rodák rozhodl nejprve vystudovat práva. Teprve poté se až Vásquez po hlavě vrhnul do světa psaní. V roce 1996 se odstěhoval do Paříže, aby zde dokončil doktorát v oboru Latinsko-americká literatura. Poté pobýval v Belgii a dvanáct let ve Španělsku. Od roku 2012 už ale opět žije v rodné Bogotě, kde píše eseje a novinové sloupky.

Hluk padajících věcí není prvním Vásquezovým literárním počinem. Už předtím kolumbijský romanopisec vydal několik knih, ať už uměleckých, či biografických, které však nezaznamenaly tak výrazný úspěch jako právě Hluk padajících věcí. Za 232 stran dlouhý příběh, který spatřil světlo světa v roce 2011, získal dvaačtyřicetiletý Vázquez dvojici prestižních ocenění, a sice Mezinárodní dublinskou literární cenu a tu udělovanou nakladatelstvím Alfaguara. Je to především tajemná detektivní atmosféra, která již od samého počátku dodává čtenáři entuziasmus k dalšímu listování románem. Do šesti kapitol členěná nostalgická vzpomínka nepřestává překvapovat kreativitou myšlení a exotických imaginací, zábavných přirovnání, lehké ironie (jež nikdy nepřekročí klidnou míru básnivé poetiky) a zesílením všech čtenářových smyslů. Část knihy pojednává o záhadné nahrávce, kterou při čtení posloucháme, zvratů a popisů máme plné oči, pachuť zklamání a strachu se rozlévá na jazyku, ve vzduchu cítíme horký vzduch.

Román se zkrátka dokáže zavrtat pod kůži. Autor je naladěn nostalgicky, dává najevo lítost nad největším neštěstím dnešní Jižní Ameriky, nad tím, že drogová válka stále neskončila, pouze se dočasně přesunula do Mexika a zuří také v dalších státech. Hlavním protagonistou příběhu je Antonio Yammara, který toho má dost společného se samotným autorem knihy. Je absolventem, respektive již učitelem práv na bogotské univerzitě a navíc mu táhne na čtyřicet. Tím ovšem veškeré podobnosti končí. Tak jak tomu v životě bývá, i ve Vázquezově románu rozbíhá další dění náhoda. Yammara se totiž jednoho dne při hraní kulečníku seznámí s tichým Laverdem, který měl údajně strávit dvacet let ve vězení. Setkání obrátí profesorovi život doslova naruby. Záhy totiž na dvojici kdosi zaútočí ze skútru. Zatímco Laverde umírá, Antonio střelbu přežije a později se pouští do pátrání po tom, kdo jeho tichý společník vlastně byl. Čtenář se díky tomu noří hlouběji a hlouběji do krvavých novodobých dějin Kolumbie, které do značné míry ovlivnilo působení drogového barona Pabla Escobara.

Pokud něco Vázquezovým dílem od začátku až do konce prostupuje, pak je to pocit strachu. Ten nejenže svírá útroby postřeleného Antonia, který kvůli němu musí začít brát prášky, ale ochromuje doslova celou zem. Ačkoli je dílo bogotského rodáka po jazykové stránce dost vzdálené těm Márquezovým, právě oním promícháváním velkých a malých dějin, historickým rozpínaním děje i příběhovostí, práce nositele Nobelovy ceny za literaturu jednoznačně připomene. Důležitým faktorem kvalitního čtení je také to, že k překladu můžeme přistupovat s naprostou důvěrou. Naše přední hispanistka Anežka Charvátová je totiž zárukou preciznosti a hlubokého vhledu. Díky její práci je četba pravou potěchou pro lingvisticky založeného čtenáře. Po přečtení se člověku akutně zachce navštívit Kolumbii, začít psát, začít překládat, začít vydávat knihy a začít bojovat s narkobarony.

Hodnocení:

Na přebalech knih se zpravidla můžeme dočíst leccos. V tomto případě ovšem hodnocení románu, které na zadní stranu výtisku napsal peruánský nositel Nobelovy ceny za literaturu Mario Vargas Llosa, relativně sedí. Vázqueze a jeho dílo opravdu můžeme považovat za „jeden z nejoriginálnějších nových hlasů latinskoamerické literatury.“

Vydavatelství:
Paseka

Rok:
2015

Překlad:
Anežka Charvátová

88%

Jaroslava Šimáková