Předchozí článek
Zamyšlení nad současnou výstavní praxí u nás
Publikováno 31 Říj 2015
Současná výstavní praxe je velmi často založena na předpokladu, že divák je líný číst, dívat se na obrazy, nebo poslouchat hudbu či jen mluvenou řeč. Nabízí se mu proto prefabrikovaný vizuální útvar, v němž umělecká díla fungují jako svého druhu ilustrace. Úspora času se přenesla do výstavní praxe jako jeden z hlavních aspektů, což je absurdní, když si uvědomíme, že zatímco se veškeré úkony v našich životech vlivem techniky zrychlily, zrání lidské osobnosti se zpomalilo.
Expozice výstav jsou většinou prezentované jako „vědecko-vzdělávací“ projekty připravené týmem odborníků, kterým se má divák oddat. Návštěvník (spíše ovšem klient) si kupuje úlevu, nemusí číst, nemusí se dívat, nemusí poslouchat a vnímat, protože tuto službu za něj udělal někdo jiný. Výstavy se orientují na speciální témata, aby vytvořily dojem, že se divák stává součástí něčeho magického. O umělecká díla a konfrontaci s nimi často ani nejde, prvořadé je uspokojení vlastního ega, kterému se ideálně věnují všichni participující – umělec, kurátor i samotný divák. Občas se objeví „chyba“ takového mechanismu, na příklad když jedinec, kterého okolní svět zajímá, je ochoten i něco obětovat k přiblížení se něčemu jako je idea dobra, což podle mě umění ve své nejčistší podstatě je.
V uplynulém týdnu jsem navštívila několik pražských výstav současného umění. Všechny nesly, možná náhodou, anglický název. Pocit z jednotlivých zážitků byl podobný, expozice mi připadaly po umělecké stránce příliš slabé na to, co údajně reprezentují, kolik na ně bylo vynaloženo materiálu, peněz a to nejsilněji v případě Národní galerie, což přinejmenším zaráží. Výstava Brave New World, která je k vidění v pražském Doxu se zabývá tématy manipulace společnosti. Sází ovšem na zábavnost, povrchnost a naplňuje tak předmět své kritiky. Odkazy k literatuře (Huxley, Orwell, Bradbury) i minulosti jsou natolik silné, že jakékoli komentáře a pokusy o vymezení ztrácí význam. Přítomnost většiny exponátů dokonce ubírá tématu na naléhavosti. Asi nejlépe působí jednoduché video, které ukazuje obyčejný život lidí uprostřed hořícího domu. Aktéři jsou vůči ohni lhostejní a dál provozují běžné činnosti. Jejich prostý svět prokládají i záběry na hořící potraviny v lednici a jiné výdobytky moderní doby, které se kroutí, tmavnou, rozpadají se pod záchvatem plamenů a klidným praskáním ohně.
Výstava Start point je přehlídkou vybraných absolventů uměleckých škol od roku 2003, Silver lining se ohlíží za 25 lety Ceny Jindřicha Chalupeckého. Obě budí dojem hromady harampádí. Instalaci přehlídky laureátů ceny Jindřicha Chalupeckého navíc dominuje naivní architektonické řešení Dominika Langa, ve kterém se jednotlivá díla ztrácí, jsou pohlcena estetikou celkové aranže, která se vyznačuje formální sterilitou, zdánlivou jednoduchostí až ledabylostí se snahou šokovat použitými materiály. Výstava se křečovitě snaží cosi uchopit, redefinovat, což působí směšně a malicherně. Protest proti konvencím dnes už neburcuje, prolamování tabu se stalo obecným jazykem, avantgarda v tom tradičním smyslu, kýčem. Kurátoři se však nadále posedle snaží odhalit něco doposud neodhaleného a to vede až do absurdit. Záznamu rozhovoru s porotkyní ceny, Lenkou Lindauerovou dominují její bosá chodidla položená na stole. Teoretik umění Tomáš Pospiszyl poskytuje rozhovor v prostorách stálé expozice Veletržního paláce a na sobě má kromě bílé košile kraťasy, aby dal najevo, že je avantgardní…
Poslední výstavou, kterou jsem navštívila je Holy ways v Galerii European Arts na Senovážném náměstí. Výstava převážně realistických až hyperrealistických soch a maleb ukazuje práce několika subjektivně vybraných autorů. Většina vystavených prací se mi nelíbila, přesto ve mně, k mému překvapení, expozice zanechala nejsilnější dojem. Není to díky přesvědčivosti jednotlivých prací, ale protože je nejvíc lidská. Je z ní cítit nějaký vztah autorů k tématu, kterým se zabývají – osobní cesta, která je spíš lidsky nedokonalá než „svatá“. Dnešní situace něčím připomíná 60. léta, kdy se umění snažilo přiblížit běžnému životu. Umění je sice až nepříjemně blízko, ale život, který reflektuje je jen jakousi náhražkou a stylizací. Možná bychom se měli vrátit k větší zdrženlivosti, nalézt nějaká vnitřní omezení. Třeba by stačilo oživit zájem o cokoli skutečného.
Vilma Brzezinová
Nemyslím si, že by situace na poli současné tuzemské výstavní praxe byla tak špatná. Výstav podle mě v posledních dvou dekádách výrazně přibylo a tím pádem je víc i těch nepovedených. Stále je ale naštěstí i hodně takových, které se v tom dobrém slova smyslu vymykají a mají lidem co říct. V DOXu jich podle mě bylo v minulosti k vidění dost a dost. Je ale pravdou, že přibývá prvoplánových blockbusterů jako byla kupříkladu loňská výstava Burtona v GHMP, které nepřinášejí prakticky nic, jen opuletní bezduchou zábavu. Část společnosti to chce, tak jí to dopřejme. Nelze ovšem bagatelizovat a vyvozovat z toho, že všichni diváci jsou liní číst a dívat se na obrazy. Stále je dost a dost lidí, kteří od umění očekávají hloubku a skutečné zamyšlení…
Dobrý den, to si nerozumíme. Neříkám, že všichni diváci jsou líní číst a dívat se na obrazy, ale mám z výstav často dojem, že jejich tvůrci z takového předpokladu vychází. Možná si to jen zjednodušují…ale divákovi berou šanci, aby něco prožil, což vždy stojí námahu. Je to vlastně druh manipulace s divákem i samotným dílem. Jaký má smysl výstava, která rozmělňuje silné a nadčasové poselství několika knih? Možná, že ubližuje tomuto poselství? Možná, že některé výstavy vznikají jen proto, aby se vystavovalo.
Výstava v Doxu, který zmiňujete, mi připadá zbytečná, ale neříkám to proto, abych kritizovala Dox nebo hlásala, že tuzemské výstavy jsou špatné (nejsou o moc jiné než výstavy kdekoli jinde), ale abych vybídla k zamyšlení nad něčím obecným.